„Komunističtí soudruzi měli plno řečí o poctách osvoboditelům, ale trosky letadel s mrtvými letci je nezajímaly,“ tvrdí brněnský vojenský historik Vlastimil Schildberger, který se pátrání po sestřelených sovětských letadlech věnuje už od sedmdesátých let minulého století. Za tu dobu objevil více jak šedesát letadel.


V Brně se v posledních měsících vedou velké spory o podobu památníku rudoarmějcům, kteří padli při osvobozování u Králova Pole. Pátráte po jejich jménech, která by na pietním místě měla přibýt. Odkud je zjišťujete?
Základem jsou doklady, které se dochovaly v českých archivech. Jsou v nich záznamy brněnských policistů z roku 1945 o tom, že u královopolského kostela pohřbili 326 vojáků. U těchto seznamů je i pár jmen, která jsou sice zkomolená, ale je možné je použít jako základní vodítko.

Dá se těmto seznamům věřit?
Určitě dá, vždyť je hned po osvobození sepisovali ještě poctiví prvorepublikoví policisté. Jejich pravdivost jsme si už navíc ověřili při exhumaci ostatků rudoarmějců na takzvaném Ruském vrchu v Brně-Komíně. Tam jsme v roce 2001 museli otevřít hrobku, která se propadala, a vojáky znovu pohřbít. A při té příležitosti jsme zjistili, že policejní údaje o tomto místě sedí.

Kolik je tam pohřbeno vojáků?
Podle záznamů uložili Brňané na Ruském vrchu na podzim 1945 těla osmadevadesáti rudoarmějců, kteří padli na nedaleké Mniší hoře v místech dnešní zoologické zahrady. Mezi pohřbenými měly být i dvě ženy, jedno dítě a voják s rukou v sádře. No a počty i další údaje opravdu seděly. Dvě ženy, dítě a voják se zlomenou rukou.

Kde jste čerpali další jména vojáků uložených v Králově Poli?
To už je horší práce. Zkoumáme záznamy padlých vojáků, které Rusko zveřejnilo na internetu. Jenže v nich je šest milionů jmen.

Jak mezi nimi určíte ty, kteří leží právě v Králově Poli?
Sověti vedli u každého vojáka naprosto přesné záznamy. U každého zapisovali nejen kde padl, ale i odkud byl, kdy zahynul a kde je pohřben. Takže v milionech záznamů hledáme ty, kteří padli při osvobozování Králova Pole, Soběšic, Útěchova a také Říčan na Brněnsku. Právě ty totiž pohřbili podle pamětníků pod královopolským památníkem.

Záznamy jsou psané azbukou?
Samozřejmě, jsou to neskenované jmenné seznamy padlých z tehdejších sovětských archivů. Některá jména jsou psaná ručně a každé někým jiným, některé jsou psané na stroji. Hledat v tom Královo Pole je strašná práce, tři lidé už na tom pracují dva roky. A o 136 lidech jsme ještě nenašli ani zmínku.

Jak jste naložili se jmény vojáků, která už se vám podařilo v archivech vypátrat?
Nalezená jména jsem poslal ruské ambasádě, aby mi údaje ověřili. Žádal jsem je také o to, aby zjistili, kdo z padlých byl Žid. Objevují se totiž nápady, že by se těla měla exhumovat a pohřbít jinde, takže je důležité vědět, zda tam nejsou pohřbeni i Židé. Jejich ostatky by totiž podle židovských předpisů měly zůstat tam, kde nyní leží.

Kdy se vámi zjištěná jména na památníku objeví?
Záleží na tom, kdy mi je potvrdí Rusové. A také na tom, jak se domluvím s brněnským magistrátem, který úpravy pomníku plánuje. Zatím se mě totiž představitelé města pouze předběžně ptali, zda jim tyto údaje poskytnu a kolik mi za to mají zaplatit. Žádná dohoda o tom, že jim jména předám, však dosud neexistuje.

Jak jste se k pátrání po padlých sovětech vlastně dostal?
Původně jsem v sedmdesátých letech začal tím, že jsem hledal spadená sovětská letadla. Odjakživa mě totiž válečná historie a letadla zajímala a tehdy mi letecký historik Jan Krumbach pověděl, že v okolí Brna jsou nevyzvednuté válečné stroje. Tak jsem začal objíždět vytipovaná místa a ono opravdu. Třeba v lese na Vyškovsku byl zabořený letecký motor a z něj ještě čouhaly lidské kosti. Postupně jsem tedy udělal mapku sestřelených letadel a poslal jsem ji do Vojenského historického ústavu v Praze. Ti mi však pouze slušně poděkovali, ale nic dalšího se nedělo.

Takže letadla i s mrtvými dál zůstávala na místě?
Žádné oficiální úřady se neměly k tomu mrtvé exhumovat. Až v roce 1976 se mi ozval redaktor Jindřich Drebota z tehdejšího armádního časopisu Zápisník, se kterým jsme se vydali letoun na Vyškovsku nafotit. Naplánovali jsme přitom, že ho vyzvedneme a předáme nějakému vojenskému muzeu. Jenže když jsme se na místo za dva týdny vrátili, motor tam už nebyl. A to vážil nejméně tunu.

Vypátrali jste, kam zmizel?
V nedalekém lomu jsme se dozvěděli, že ho nejspíš odvezli kluci z vyškovské Zbrojovky. Dostali jsme tip na jakéhosi Jirku Davida. Vyrazili jsme proto do Zbrojovky a David nám povídá: „Mě chlapi v hospodě říkali, že tady byli nějací Pražáci a Brňáci, že to chtějí vytáhnout. No tak jsme je předběhli a udělali to hned.“ A to byl vlastně začátek našeho velkého pátrání. Založili jsme spolu s Jiřím Davidem a Jiřím Drebotou pátrací skupinu zvanou Z77, tedy Zápisník 77, a hledání a vyzvedávání letadel jsme se věnovali systematicky.

To už bylo ale více než třicet let po osvobození, že?
Ano, jenže jsme stejně byli první, kdo po mrtvých rudoarmějcích pátrali. Naši soudruzi měli sice plno řečí o poctách padlým sovětským hrdinům, ale nic pro ně neudělali. Takže jsme vždycky přišli s Drebotou za některým z místních tajemníků a říkáme mu: „Jak dlouho chcete ještě lít močůvku na padlého sovětského vojáka, co vám leží na družstevním pozemku.“ Po takovém úvodu každý tajemník zcepeněl, sehnal auto, sehnal bagr a jeli jsme vojáka i letadlo vykopat.

Kolik takových letadel z dob osvobozování jste našli?
Vytáhli jsme na šedesát letadel a našli bezmála sto sovětských vojáků, letců i pěšáků. Ve vyškovské Zbrojovce jsme z nalezených letadel a osobních věcí pilotů udělali nádhernou expozici, kterou bohužel po převratu zrušili. Naštěstí jsme v roce 1991 získali ve Vyškově díky tamní vojenské škole areál bývalé obalovny, ve kterém je dnes z exponátů letecké muzeum.

Měli jste kvůli pátrání někdy problémy?
Na velký průšvih jsme si zadělali v Babicích u Brna, kde 25. dubna 1945 zahynul dvaadvacetiletý gardový poručík Alexej I. Menšikov. Tamní soudruzi totiž žili v domnění, že se v Babicích v sestřeleném letadle zřítila sovětská letkyně, které po válce odhalili pomník. My jsme tam v roce 1977 našli pozůstatky letadla i s pilotem a antropolog jednoznačně prohlásil, že to byl muž.

To byl takový problém, že jste místo letkyně našli letce?
My jsme jím tím rozbili modlu letkyně a začala se kvůli tomu hádat i místní stranická organizace. Nakonec na nás došla i Státní bezpečnost s naprosto nesmyslným obviněním, že zvyšujeme ztráty sovětských vojáků. To byla přece hloupost, nemohli jsme nic zvyšovat, pilot byl zkrátka mrtvý bez ohledu na pohlaví. Ale stejně začala strašná vyšetřovací akce a snažili se udělat problém alespoň z toho, kde na výzkumy bereme peníze. V Babicích jsme přitom pracovali pod patronátem Moravského zemského muzea a vše platilo jejich fond na terénní výzkum.

Jak jste se z toho nakonec dostali?
Pomohla nám náhoda při hledání dalšího letadla. Ozval se mi člověk z Bolatic u Opavy, že tam mají také letadlo. A skutečně, v bažině jsme tam našli trosky letadla IL2. Vykopali jsme ho a v kabině našli ostatky sedícího pilota. Měl na sobě kabát, jen hlavu neměl. Když jsem mu kabát rozepnul, našel jsem všechny jeho doklady, takže jsme hned věděli, že se jmenoval Kondrašov. Jenže najednou nám po poli jela šedá volha, kterou jezdila Státní bezpečnost.

Co jste čekali, že se bude dít?
Nevěděli jsme, zda to není nějaká bouda Státní bezpečnosti. Ale z auta s cizí poznávací značkou vylezl chlap a říká: „Já jsem Kondrašov, dopisovatel TASS (tehdejší Tisková agentura Sovětského svazu – pozn. red.).

On se jmenoval stejně jako nalezený voják?
Ano, však jsem mu také povídal: „Právě jsme jednoho Kondrašova vytáhli.“ To byla ale jen shoda jmen. Dopisovatel se divil, ale začal vše hned fotit, udělal si záznamy a zanedlouho o našem nálezu vyšel článek v časopise Pravda a v ruském armádním časopise Rudá hvězda. Všude se psalo, jak jsme dobří, že hledáme nebohé sovětské letce. Díky tomu jsme zakrátko dostali děkovný dopis přímo ze Sovětského svazu podepsaný hlavním maršálem letectva. V dopise byl i dovětek, že jakmile budeme potřebovat pomoc, máme se na něj okamžitě obrátit. A právě ten dopis nám potom zachránil kůži.

Tím se tedy vyřešilo vyšetřování kvůli Babicím?
Přesně tak. Když jsem potom dostal předvolání, abych přišel cosi vysvětlit, nechal jsem dva soudruhy vyšetřovatele vypovídat a pak jsem praštil o stůl deskami s tímto děkovným dopisem. A najednou byl klid. Od té doby mě nikdo nikam nevolal a nikdo po mně nic nechtěl, ačkoliv jsem nikdy nebyl ve straně.

Celý život jste pracoval na dráze, kde jste na pátrání po letadlech vzal čas?
Všechno jsem to dělal ve svém volném čase. Už odmala mě vojenská historie i letectví neuvěřitelně přitahovaly a první knihu o historii druhé světové války jsem si koupil za ušetřené peníze už v roce 1948. Vyšla ještě před Vítězným únorem, takže v ní nejsou ideologické pasáže jako v knihách z pozdější doby.

Válečné události jste také na vlastní kůži prožil. Jak si z dětství pamatujete osvobozování?
Konec války jsem s matkou a mladší sestrou netrávil v Brně, ale ve Studenci na Vysočině. Den před osvobozením se u nás zastavili němečtí vojáci a varovali nás, že druhý den přijde Rudá armáda a že si máme dát pozor, protože jejich vojáci znásilňují ženy. Nakonec se ale vše obešlo bez sebemenších potíží. Vyděsilo nás jen letadlo, které začalo krátce poté létat nad vesnicí. Báli jsme se, že shodí bombu. Jenže letadla k nám seslala jen dva balíky plné letáků, které prorazily střechu stodoly. Na nich byla v němčině výzva maršála Malinovského, aby se Němci vzdali. Letáky se ale k Němcům vůbec nedostaly, celá vesnice je místo toho používala jako toaletní papír. Velký zážitek pak pro celou vesnici byl pohled na Rudou armádu jedoucí po blízké státní silnici na Prahu. Když jsme viděli, jak mezi nepřetržitým proudem tanků vlají české vlajky, měli v očích slzy dojetí i velcí chlapi.

Brněnský vojenský historik Vlastimil Schildberger.