Jedním z nových cviků, které jsem si vyzkoušela, byly trampolíny. „Co by mohlo být těžké na skákání? Jako malá jsem lítala vzduchem a nohy mě nikdy nebolely," říkala jsem si naivně před začátkem cvičení.

V sále už byly nachystané malé a roztomilé trampolíny, všude zrcadla a málo světla. „Proč je tu taková tma?" pomyslela jsem si.

Po pár minutách jsem si uvědomila, jak vtipně všechny ženy kolem vypadáme, kromě trenérky, která snad doskáče i domů. Dvacet minut uběhlo a já si přála konec. Nohy jsem měla dřevěné, lapala jsem po dechu, ale cvičitelka měla jasno. „Jedeme," zakřičela a přidala ještě třicet minut.

TÉMA O NOVÝCH SPORTECH V POSILOVNÁCH SI PŘEČTĚTE VE STŘEDEČNÍM TIŠTĚNÉM DENÍKU ROVNOST

Při cvičení intenzivně skáčeme. Střídáme nohy a cviky. Posilujeme spodní část těla. Při cviku, kdy měla trenérka nohy ve výšce ramen, jsem se mohla jen smát, protože moje nohy vyskočily jen zhruba do výšky běžného obrubníku. Představovala jsem si, jak si doma dám celou tabulku čokolády a statečně jsem cvičení dotáhla do konce.

Ráno jsem chtěla výzvu vzdát. Sotva jsem udržela kartáček, bolela mě každá část těla. I obléct se byl nadlidský úkol. Ale čekal mě další den a nové cvičení.

Teď mám za sebou víc než měsíc a život bez cvičení si nedokážu představit. Navíc už se po ránu dokážu obléct i bez bolesti.

DAGMAR ŠLAGOROVÁ