Už před vchodem do hvězdárny je jasné, že dnešní den je jiný než ty ostatní. U dveří se totiž tísní desítky návštěvníků. Někteří z nich si už vše prohlédli, vyzkoušeli a jdou ven, většina se však snaží dostat dovnitř.

To se jim většinou bez potíží daří a záhy tak stojí před problémem, kterým směrem se vydat. Zda se nejprve podívat na fyzikální pokusy, poslechnout si přednášku o Galileovi nebo jestli se vrhnout přímo na pozorování. „Půjdeme třeba nahoru,“ rozhoduje se nakonec tatínek s malým chlapce a už si to vykračují po schodech k dalekohledům.

Dalším tápajícím návštěvníkům záhy usnadní rozhodování zaměstnanec hvězdárny Jindřich Žižka. „Ještě někdo se chce podívat na experimenty?“ volá do chodby a láká další zájemce. Ti se k němu brzy připojí, tak se může mladík spolu se svojí kolegyní Bárou Mikulcovou pustit do experimentování.

Sotva lidé vkročí do jejich kumbálku, je jim jasné, že na ně čeká celá řada pokusů. Oba mladí hvězdáři totiž mají na stole připraveno několik pomůcek. „Teď vám ukážeme, že fyzika může být i zábavná a pustíme si tady lihovou raketu,“ říká Žižka a natahuje přes místnost provázek, na kterém je navlečená pet láhev. Jeden konec provazu chytá Žižka, druhý jeho kolegyně. Pak mladík nalije do láhve trochu lihu a láhev protřepe. „Teď to zapálím. Ale nebojte se, jestli někdo uhoří, tak to budu buď já nebo Bára,“ směje se Žižka a sahá pro zapalovač.

Vzápětí škrtne a přiloží zapalovač k láhvi. Ta s rachotem vystřeluje po provázku na druhou stranu místnosti. Jen tak tak, že se jí stačí Mikulcová vyhnout. Děti jsou nadšené. Ječí a některé dokonce skákají po svých židličkách.

Vzápětí je čeká experiment pro mlsné jazýčky. „Do téhle vakuové nádoby dám indiánka a vysaji odtud vzduch. Co si myslíte, že se stane?“ ptá se návštěvníků Mikulcová. Většina lidí tipuje, že se indiánek rozplácne.

Vzápětí je však čeká překvapení, protože pamlsek se zdvojnásobí. „Je to tím, že ve zbytku láhve vzduch není a proto se rozpíná vzduch, který je v krému indiánka. Když pustím do nádoby zase vzduch, indiánek se zase zmenší,“ vysvětluje pokus Mikulcová a nabízí pamlsek dětem. Ti jásají a cukrovinku s vděkem přijímají.

Ovšem nejen hračky pro děti slaví svůj úspěch, na své si přijdou i dospělí. Ty však nezajímají lihové rakety a nafukovací indiánci, ale hvězdářské dalekohledy. „Kolik stojí takový dalekohled?“ ptá se jeden muž. „Nedalo by se tím třeba tavit i železo?“ zajímá se další. Otázky jen prší. Jejich zodpovězení však nedělá zaměstnancům hvězdárny problémy. „Dalekohled má už přece jen svoje léta, ale když jsme ho kupovali, tak stál asi dvě stě tisíc korun. Bylo to ale i s jeho instalací,“ říká Petr Horálek z hvězdárny a pobízí zájemce, aby se podívali na sluneční skvrny.

Má úspěch. „Ty brďo. To je poprvé, co jsem na vlastní oči viděl skvrnu na slunci,“ neskrývá své nadšení asi sedmnáctiletý mladík.

Na své si prostě ve hvězdárně přijdou malí i velcí. A mnozí z návštěvníků, kteří se zůčastnili letošního Dne otevřených dveří, se jistě již nyní těší na ten další.