Zahrál také na sobotním setkání harmonikářů v pohořelickém radničním sále. „První harmoniku mně sehnal strýc. Viděl totiž, že mě hraní baví,“ přiblížil své hudební začátky Janičata, který harmonik sbírá. Má jich doma pětadvacet. „Harmonika se dá sehnat za pět set, ale oprava stojí i sedm tisíc. Nejvzácnější, kterou mám, je vyrobená podle Hlaváčka z Loun,“ usmívá se pohořelický harmonikář. Když se o jeho sběratelské vášni dozvěděli lidé z Tišnova a Tvrdonic, několik harmonik mu dokonce darovali.
Kromě hraní Janičata vede také pohořelický folklorní kroužek Rozmarýnek a zpívá v místním mužském sboru. Harmonikářů je podle něj málo. „Volají se mě na svatby, narozeny nebo podnikové akce. Říkají, že sehnat harmonikáře je problém,“ nastínil Janičata.
Mladí lidé podle něj mají úplně jiné zájmy než učit se hrát na harmoniku. Přitom právě na ni se dá podle pohořelického hudebníka získat srdce ženy. „Moje babička říkala, že kde hrajů, tam majů. Když ženy vidí, že muzikant umí pobavit lidi, tak je cesta k nim snadnější. Jsou potom takové veselejší,“ směje se Janičata.
Uživit se ale podle něj hraním na harmoniku nedá. „Je to spíš přivýdělek,“ myslí si muzikant, který hraje především lidové písně. Cvičit příliš nemusí, protože vystupuje téměř každý víkend. Kromě talentu potřebuje harmonikář podle Janičaty také srdce. „Když to člověk s sobě má, cestu k harmonice si najde,“ věří Janičata.