VYBERTE SI REGION

Nevrátili bychom se, říkají kazašští Češi

JIŽNÍ MORAVA - Už deset let žijí rodiny kazašských Čechů na Blanensku a na Vyškovsku. Tito lidé přišli zpět do země, v níž žili jejich předkové.

18.9.2007 2
SDÍLEJ:

Kazach pan SkripčenkoFoto: DENÍK/Jiří Salik Sláma

Bylo to těžké. Před deseti lety si Alla Stejskalová vzala jen pár věcí a odešla z Kazachstánu do Čech. Stejně jako ona utíkaly desítky dalších rodin kazašských Čechů. Nevěděly, co s nimi bude, ale nikdo z nich nevěřil, že v Kazachstánu by to pro ně bylo někdy lepší. Dnes bydlí v Milonicích na Vyškovsku. „Jsem tady šťastná,“ říká a její výslovnost má i po deseti letech ruský přízvuk.
České rodiny odcházely v devatenáctém století za prací do Ruska a v roce 1911 se usadily právě v dnešním Kazachstánu ve vesnici Borodinovka. Tam se mluvilo česky, lidé tady s láskou udržovali i české tradice. Po rozdělení Sovětského svazu se ale postavení české menšiny v Kazachstánu zhoršilo.
„Na každém kroku nám dávali najevo, že jsme cizinci,“ vzpomíná Stejskalová. Těžké to začalo být i pro její děti. „Chodily do ruské školy a pak se řeklo, že všechno bude kazašsky. Nejstarší Laďa by musel chodit deset kilometrů pěšky, bylo to nebezpečné,“ vzpomíná žena. V těžké životní situaci se octly desítky rodin.

Ministerstvo vnitra pověřilo proto Nadaci Člověk v tísni, aby zorganizovala přesun rodin, které v Kazachstánu nechtějí zůstat. Nadace kazašským Čechům nabídla bydlení i zaměstnání. Ti, kteří prokázali svůj český původ dostali trvalý pobyt a práci.

Do Milonic na Vyškovsku přišlo jedenáct rodin. „Byla to tehdy hektická doba. Jezdila jsem s nimi po úřadech, pomáhala vyřizovat. Bylo mi jich líto. Nevěděli do čeho jdou, nedovedu si to ani představit. Dnes tady bydlí jen tři rodiny,“ vzpomíná pracovnice Obecního úřadu v Milonicích Jana Machálková.
Obce dostaly na každého krajana asi padesát tisíc korun. „Opravili jsme dva domky, které byly v obci na prodej a něco doplatili z obecního,“ říká starosta Kořence na Blanensku. Dnes už tady bydlí jen jedna rodina. Krajané se přestěhovali do měst.

Rodina Ally Stejskalové se má dobře. Její muž má práci, děti studují. „Do Kazachstánu bych se nevrátila, i když většina rodiny tam zůstala,“ říká Stejskalová. Její názor sdílí většina kazašských Čechů u nás.
Osmdesátiletý Vladimir Skripčenko z Milonic to ale tak růžové nemá. Žije pouze ze sociální podpory. Nemá nárok na důchod. Kazachstán nemá totiž žádnou dohodu s Českou republikou o sociálním zabezpečení. „Neexistuje žádná mezinárodní smlouva na téma sociální zabezpečení,“ potvrdil Vladimír Voříšek z ministerstva práce a sociálních věcí.

„Když byla manželka naživu, pekli jsme si chlebíček sami, měli jsme prasátko, ale teď jsem sám a těžko se mi žije. Mám jen dva tisíce tři sta korun na měsíc. Kdybych věděl, že tady tak dopadnu, nejedu sem. Tady jsou potřební jen mladí lidé. Na nás zapomněli,“ stěžuje si Skripčenko, který byl v čele kazašského kolchozu.

Pokud ale prokáže, že v Kazachstánu pracoval, má šanci alespoň na částečný důchod. „Je to mimořádné opatření. Krajanům se zohlední doba, odpracovaná na území Kazachstánu,“ potvrdil Voříšek.

Češi změnili tajgu v oázu

Když přišli Češi v roce 1911 z jihu Ukrajiny na území dnešního Kazachstánu, byla tam jen pustá tajga. Tam, kde se krajané se svými rodinami usadili, vyrostla zanedlouho oáza.
Češi přišli nejprve do carského Ruska, na jižní Ukrajinu. „Část z nich koupila půdu v Moldávii a přestěhovala se tam a jelikož carská vláda chtěla osídlit území na Sibiři a v Kazchstánu, část jich odešla sem. Dostali tady totiž půdu,“ říká etnoložka Naďa Valášková z Akademie věd.
České rodiny se usadily v obci Borodinovka. Byla to jediná česká obec v této oblasti. Naďa Valášková ji s týmem dalších vědců navštívila a společně napsali o českých Kazaších knihu.
„Do Borodinovky přišli v roce 1911. Ženy s dětmi čekaly na nádraží a chlapi odjeli na koních vybírat půdu,“ popisuje podrobnosti etnoložka.
Pustou tajgu proměnili krajané brzo v oázu. „Byla to zoufalá neutěšená krajina a oni tady zasadili růže, stromy, postavili si domy,“ uvedla.
Čěši tady měli významné postavení, byli například předsedové zemědělských družstev, založili tady i Český spolek, v rodinách se dodržovaly české tradice.
„Bylo to až dojemné, když jsme tam přijeli, oni zpívali naše lidové písně a zatímco my jsme zkončili u druhé sloky, oni je znali všechny, píseň dozpívali až do konce,“ řekla Valášková.
Poté, co se Kazachstán oddělil do Sovětského svazu, začala tady pro krajany těžká doba. „Vadilo jim hlavně, že se jejich děti musely namísto ruštiny začít učit kazašsky. Proto se mnozí rozhodli odejít,“ míní Valášková.
Kazašští češi se dozvěděli, že se do země v roce 1991 vrátili takzvaní volyňští Češi z oblasti jadené elektrárny Černobyl. A využili toho. „Jsou tady šťastní. Jejich domy v Borodinovce zanikly, rozebrali si je na topení,“ dodala.


Nadace Člověk v tísni byla u toho, když se kazašští Češi vraceli domů. „Začátkem devadesátých let byla jejich situace špatná, komunita, ve které žili neměla šanci přežít. A z toho jsme vycházeli,“ říká šéf nadace Šimon Pánek.

Jak to začalo?

Tehdy vznikl film Zapomenutí krajané. Informoval o situaci kazašských Čechů. Vydali jsme potom výzvu, která se jmenovala Návrat domů.

Jak se k tomu postavila vláda České republiky?
Pověřila ministerstvo vnitra, že má začít pracovat na jakési asistenci návratu. Ministerstvo potom pověřilo nás, abychom to provedli. V tohoto přesunu, který jsme organizovali, přijelo během čtyř let do republiky sedm set padesát lidí. Dalších asi dvě sta lidí přijelo později, za rodinnými příslušníky.
Co bylo úkolem nadace?
Vyhledávat bydlení, zaměstnání, pomáhali jsme jim po příjezdu vyřizovat formality.

Vláda přesun dotovala?
Ano. Největší část peněz dostaly obce na vytvoření budoucího ubytování. Většinou opravily nevyhovující byt nebo dům. Na rodinu dostaly asi dvě stě padesát tisíc korun. Další příspěvek byl na integraci, ten šel do obecního rozpočtu. Asi padesát tisíc na osobu. Peníze jsme dostali i my za to, že jsem zpracovávali nabídky rodinám.

Co jste jim nabízeli?
Každé rodině jsme ušili na míru konkrétní nabídku. Pak už se musely starat samy. Nešlo totiž o masový přesun, kde se někdo zapíše na společný seznam a nechá se někam odvézt. Rodiny se musely skutečně rozhodnout, že chtějí odejít a taky pro to musely něco samy udělat.

Co například?
Musely samy shromáždit peníze a svépomocí přijet do České republiky. Nejdřív ale musely přijmout naši nabídku. Na základě toho jim cizinecká policie vydala rozhodnutí o tom, že dostanou trvalý pobyt. A to jim umožnilo tady bydlet a pracovat.

Kdy projekt skončil?
V roce 2001. Podle našeho názoru se v té době vyčerpal potenciál počtu rodin, které se chtěly přesídlit a byly ochotny pro to něco udělat.
Ti, kteří by se nechali jen tak napsat na seznam a někam odvézt a nic pro to sami neudělali, by nenesli dostatečnou zodpovědnost za to, co se s nimi stalo.

čtěte i komentář: Návrat ke kořenům

18.9.2007 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nové kanceláře pro tisíc lidí otevřeli ve Slatině. Investor už plánuje další

Brno – Další kancelářský komplex se otevřel ve čtvrtek firmám i živnostníkům v Brně. Zájemci jej najdou v městské části Slatina kousek od brněnského letiště. Nové kanceláře ve městě rostou díky nízkým nájmům.

AKTUALIZOVÁNO

Zbrojovka po podzimu pouští Lacka či Vávru, přichází rychlonohý Nigerijec

Brno – Nechtějí navázat na bídný podzim. Nejvyšší představitelé brněnské Zbrojovky po skončení podzimní části první fotbalové ligy intenzivně pracují na obměně kádru. V pátek se čtveřice stávajících hráčů dozvěděla, že s nimi klub už dál nepočítá.

AKTUALIZOVÁNO

Nehoda u Lomničky: Držte se! vzkázali spolužáci. Dívka je stále ve vážném stavu

Lomnička – Nezletilá dívka, která si vážně poranila hlavu při čtvrteční dopravní nehodě u Lomničky na Brněnsku, je nadále ve vážném stavu. „Není už bezprostředně v ohrožení života, ale její stav je pořád vážný. Má poraněnou hlavu a je na umělé plicní ventilaci," uvedl mluvčí Fakultní nemocnice Brno Pavel Žára. Dívka leží na oddělení ARO v Dětské nemocnice v Brně. Při havárii se zranilo celkem pět mladých lidí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies