Asi nejdál se kvintet rockerů dostal v roce 1991, kdy KERN obsadil třetí místo v anketě Zlatý Slavík. Už předtím ale získal prestižní ocenění Zlatý triangl za hit Blízko nás nebo za píseň Exploze/ V sobotu ne. KERN výrazně ovlivnil poslední dospívající generaci před listopadovou revolucí a společně s dalšími skupinami jako byl Citrón, Abraxas nebo Turbo unášel mladé lidi k hranicím svobody.

Dnes je ale skupina v odlišné situaci. Že už se zřejmě nepodaří navázat na předchozí boom naznačil rok 2002, kdy si KERN dal časově neohraničené prázdniny a pro následující etapu připravil šňůru pod titulem Kern Remember Tour. To vše, i přechod muzikantů do středního věku, zrání a jakési ustrnutí za rockovým rychlovlakem, způsobilo, že se brněnská skupina blíží ke své derniéře. Rozhodně k ní přispěl i fakt, že nejvýraznější postava Kernu, Jaroslav Albert Kronek kapelu opouští. Ne ve zlém, jen chce jít za něčím novým.

Tento příběh má sílu hloubky poznání, kdy člověk, kterému se občas klanělo povrchní nebe slávy, přišel o to nejcennější. Kdysi zůstal téměř sám. Jen se svými syny Albertem a Adamem. Ve chvíli, kdy žil v bláhovém domnění, že se mu nemůže nic stát, utrhl mu osud pořádný kus srdce. Jaroslav Albert Kronek, zpěvák, skladatel brněnské skupiny KERN. Podle něj právě nyní nastal čas rozloučení, ale s čím a hlavně proč?

Kdo komu odpustí?
Tehdy, byl to podzim roku 1989, měl vystupovat kdesi na severní Moravě. Miloval jednu ženu, která však v té chvíli tragicky umírala pod koly vlaku. Cítil to, uvědomoval si blízkost neštěstí, kam vlastně v myšlenkách odcházel? „Nepřipouštěl jsem si, že by mě nějaká tragédie mohla potkat. Vystupoval jsem vy vyprodaných sálech, zpíval, hrál, fanynkám jsem nebyl lhostejný, ale život se pak v mžiku proměnil. V období, kdy KERN patřil k nejpopulárnějším skupinám, se mi zhroutila rodina,“ vzpomíná idol brněnské kapely a velký milovník fotbalu, motokár a fotografování.

Skupina Kern se tenkrát v socialistickém Československu šplhala nahoru jako nedávno zesnulý Sir Hillary kdysi na himalájský Mt. Everest. Rockeři se nesli na vlně slávy. Musíš žít dál, víš, kolika lidem, se něco podobného stalo, buď silnej – to všechno slyšel kolem sebe, ale příliš mu to nepomáhalo. Kluci z kapely, dělali, co mohli, jenomže pocit viny, zodpovědnosti a obav z budoucnosti ležel jen a jen na zpěvákovi. „Týden po neštěstí jsme vystupovali v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Měl jsem sice žaludek jako pěst, ale do koncertu jsem dal všechno. Byl jsem nešťastný i šťastný, ale jedno jsem si už dost dobře uvědomoval. Že se musím postarat o své malé děti,“ líčí Jaroslav, mezi přáteli oslovovaný Jarek.

Kde tě mám hledat?
I obhroublí rockeři, symbol nezávislosti, odporu a vzdoru, mívají hluboká srdce. Cit přece nezasahuje jenom lidi s pečlivě střiženými vlasy a konfekčními obleky. Charismatický rocker zůstal úplně sám. Možná si tehdy vzpomněl i na svého oblíbeného amerického spisovatele Jacka Londona a jeho knihu Bílý den. Na osudy odvážných lidí, kteří všechno vsadili na jedinou kartu, když sbalili zbytky svého života do batohu a vyrazili vstříc hrozivému nebezpečí a zároveň veliké naději. Čilkutský průsmyk, to pro sólistu z Kernu ale představovala starost o rodinu bez maminky. „Od chvíle, kdy jsem tu knihu přečetl mám rád fazole a jím je dodnes. Jedli je totiž zlatokopové… Víte, mě je úplně jedno, jestli kdokoliv řekne, že byl Jack London alkoholik a slaboch, který se nedokázal vyrovnat s vlastními démony. On tady prostě něco velikého nechal. A pro nás všechny.

Opustil místo referenta
A přišel první, druhý i šestý a další pád v Jarkově hledání. Obletovaný dlouhovlasý muž, jenž kvůli pěvecké kariéře kdysi opustil i prestižní místo referenta investic v platové třídě T 11 v Kovošrotě, najednou se dvěma syny atraktivní a smyslné ženy nezajímal. Kouzlo dívčích tužeb se změnilo v obavu o společnou starost. A tolik nechtěnou.

„Byl jsem rád, že jsem tehdy nesklouzl do nějakých svinstev. Alkoholismu, drog a jiných potíží. Můj život byl vlastně takový vabank. Když jsem opustil místo v Kovošrotu, mnozí se mi divili, jak můžu být tak nezodpovědný a všechno vsadit jen na hudbu. Jenomže Kernu se dařilo, má manželka pracovala v cestovní kanceláři a naše rodina byla poměrně dobře materiálně zajištěná. Na podzim osmadevadesátého roku se ale všechno změnilo,“ zamyslel se dnes majitel realitní kanceláře Realica. „Ten název je jasný. Je to podle vzoru Metallica. Práce v realitách mě baví, je pestrá a zajímavá, přináši živý kontakt s lidmi. Je pro mě docela náročná, protože musíte pro klienty něco udělat a ne jen čekat, že mi někdo dá provizi za nic.“

Později, plný bolesti z osudného dne, jen bloumal, chodil po známých, ptal se, četl inzertní časopisy a hledal ženu. Ne pro zamilování a lásku, zprvu pouze jakousi náhradu za svou ztracenou paní. „Říkal jsem si, to přece nemůže být žádný problém a najednou byl. A veliký. Předtím jsem žil v nějaké lži, že se mi snad závažné problémy úplně vyhnou. Jako bych byl najednou na obtíž. Až za čas jsem takhle seděl v baru, četl časopis Inzert Express a zase hledal náhradní matku pro své malé kluky. A oblíbenou kávu mi přinesla servírka, která, jak jsem po chvíli zjistil, četla stejné knihy jako já, měla doma stejné nádobí i příbory, viděla svět podobnýma očima. Od té doby jsme spolu. Doma i v práci. Rozumí mi, prostě mě miluje. Vstane se mnou ve čtyři hodiny ráno a poslouchá, co mě zrovna napadlo. Pohladí mě, když to potřebuju. Je taková…, jednoduše fajn,“ vyznává se muž, kdysi chlapec, z přísné rodiny horníka, kde rocková hudba byla cosi hrozivého. Něco jako zával v dolech.

Recitoval Puškina
Jaroslav Albert Kronek nikdy nebyl cynickým heavy metallistou. Od dětství v sobě nosil cosi poetického, co .chtěl říci ostatním. Hodně četl, psal básně, na brnkání na kytaru „balil“ u ohně dívky. Život mu utíkal a on za dalšími dveřmi viděl pouze hudbu. Zpíval písně Rolling Stones, a propos, na jejich loňský koncert v Brně ale nešel, s hudbou utíkal za svobodou. S nostalgií vzpomíná, jak poprvé s kapelou Kern vyrazil na turné do Francie a uviděl švýcarskou profesionální skupinu. „Měli nádherné oblečení, doplňky, efekty a byli také hrozně zfetovaní. Byl to pro nás, kluky z totalitního režimu, veliký šok, ale také poučení. Uvědomili jsem si, v čem je ten kapitalismus před námi. Musíš něco umět a pak se pořádně prodat. Zažili jsme velkolepou show a dost nás to vzalo. A to jsem byl přitom kluk, který recitoval Puškina v národním finále. Tehdy to ale nedopadlo dobře. Dlouhé vlasy jsem měl svázané a jak jsem brnkal na kytaru, vypadly mi přes rameno. Soutěž přenášela v přímém přenosu Československá televize a kromě mě měl z dlouhých vlasů malér režisér televizního přenosu i ředitel školy,“ usmívá se třiapadesátiletý chlapík. Pořád vypadá dobře. Je štíhlý, nosí černé kalhoty. „Přece se nemůžu před dívkami shodit a také se chci vejít do plavek,“ žertuje.

Když začínají koncerty unavovat
Je pořád ve formě, ale v duši chce jít dál. Už ho tolik nebaví, sbalit po práci kytaru, hnát se po zledovatělých silnicích na druhý konec země, jak říká – mlátit hlavou o zem – a vracet se unavený do svého domu. Do chrámu své rodiny. „Jsem vyloženě rodinný typ a dokážu si od vodovodní baterie až po výměnu oken udělat prakticky cokoliv,“ poznamenal rocker, který možná už delší dobu raději než lesklý oděv obléká montérky a hraje si s vnučkou své přítelkyně. „Nedávno mi namalovala obrázek a malinko se styděla. Říkal jsem jí, nestyď se, nemáš za co. To, co jsi namalovala, jsi přece ty a to je ono.“

Má rád nové věci. Od bot, přes knihy i tvorbu. Jaroslav Albert Kronek je už na další cestě. Hledá usmíření, hodnotí sám sebe. „Mnohdy jsem si položil otázku, jestli jsem tím vším, co jsem dělal, nemyslel jen na sebe a nebyl sobecký, Možná, že ano. Třeba ne. Tehdy jsem cítil, že to tak má být a že je to má cesta. Je to zvláštní pocit, když na koncerty Kernu nyní chodí mnohdy vnuci našich prvních fanoušků a vyprávějí nám o vzpomínkách svých rodičů nebo prarodičů.“ Rád by skládal pro komorní prostředí a předal posluchačům část svých radostných bolestí.

Jako malý chlapec byl přísně vychovávaný. Pozdrav, pomoc staršímu nebo vstup ženy jako první do dveří je pro něj samozřejmostí. Vyhledává své rodiče, ale místy je s nimi ve sporu. Jako kdysi, když jeho vlasy začaly poprvé připomínat mladé stromky ve větru. „Hudbu jsem si poprvé pořádně uvědomil až na vojně. Sloužil jsem v Armádním uměleckém souboru v Praze a na pivo jsme občas chodili do hospody na Špejchar. Vystupoval tam tehdy nějaký Vladimír Mišík a zpíval texty Josefa Kainara. Vzpomínám, jak seděl snad na všech židlích a lidi ho poslouchali. To byla ta moje první pravá muzika a teď jako bych se k ní vracel.“

A rodiče? Naštve se, když od svého otce uslyší větu: Tak , to já už nikdy nezažiju nebo Já už to nepotřebuju. V kladných Albertových reakcích není v tu chvíli jen láska syna, ale i vzdor stáří. Brání se mu, ale přijímá ho. Stejně jako osudy svých seriálových hrdinů, které denně v televizi sleduje nebo konec příběhu legendárního náčelníka kmene Apačů. Spravedlivého Vinettoua. „Kdybych psal jeho příběh, vždy bych ho nechal umřít, protože smrt patří k životu. On totiž nebývá milosrdný. Ani já se s odchodem své ženy nikdy úplně nevyrovnám a nemusím přitom za ní chodit ustavičně na hřbitov. Jsem s ní každý den.“

V jakémsi bilancování ho nejvíc těší, že se dokázal společně s rodiči a svou přítelkyní postarat o své syny a dál zůstat s hudbou. Jen tóny ho přece kdysi vytáhly z nejhoršího.