Azyl získalo dvě stě osmašedesát osob. Tedy necelých devět procent. Ti ostatní žijí v Česku bez občanství. To znamená, že nemohou chodit do klasické školy, získat zaměstnání, mít pravidelný přístup k lékařské péči, vlastnit majetek, volně cestovat, registrovat narození svých dětí, ženit se, vdávat se, zakládat rodinu.
Co zbývá? Člověk bez občanství nemůže téměř nic, žije v mezích azylového zařízení. Jeho zaměstnanci a zaměstnankyně se snaží, seč mohou, ale je to jako zlepšovat život dětem v dětském domově – sebehodnější tety nenahradí funkční rodinu. Řada politiků a hodně běžných občanů si myslí, že česká zařízení pro uprchlíky jsou přeplněná a že žadatelů o azyl je víc než dost.
To je ovšem zásadní omyl. Existují země, kde je uprchlíků mnohem víc. V Africe a v Asii, tedy v nejchudších oblastech světa, je žadatelů o azyl nejvíc, celkem jedenáct milionů. Uprchlík má z hlediska mezinárodního práva jiný status, než ekonomický uprchlík. Pokud někdo odchází ze své země za lepším výdělkem, není to uprchlík. Tím je člověk, kterému v jeho vlasti hrozí smrt.
Až se příště budete po cestě přes Zastávku u Brna ošklíbat, či až budete podepisovat petici proti výstavbě azylového zařízení, vzpomeňte na to, že žijeme na jednom z nejbohatších kontinentů světa. A že máme prostředky na to postarat se o azylanty. Nedostatek peněz není tím hlavním problémem. Tím je nedostatek tolerance.