Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? Název nové knihy Václava Klause začíná symbolicky, končí vyhroceně. Jaký význam prezident své publikaci přikládá, dokazuje, že její autogramiádu spojil i se začínajícím setkáním středoevropských prezidentů v Brně.

Klaus, který roky líčí zelené ideály jako skrytou formu nového totalitarismu uplatňovanou i skrze Evropskou unii, je v situaci, kterou si dřív neuměl představit ani ve snu: ekologické prvky včetně ochrany klimatu si do programu vlepili britští Konzervativci, koketují s nimi též američtí Republikáni. A co je nejhorší – Klausovu mateřskou ODS, občas ve vládě láme (podle slov svého předsedy) Bursíkova Zelená unie svobody.

Že by tedy nepřítel nakonec záludně pronikl za hradby konzervativně neoliberální pevnosti a prezident musel této infiltraci bránit? Sotva. V minulosti si různé strany občas vypůjčovaly zelenou barvu, od hnědých po modré, ale jádro své politiky tím nezměnily a zelenání předtím nezelených stran se časem profláklo jako účelová klička.

Modří především hájí podnikatelský sektor, jehož zájmem je vydělat, ne se nechat svazovat nejrůznějšími regulacemi na ochranu životního prostředí. Cameroonovi Konzervativci ani Topolánkova ODS se v programu nijak zásadně po kosmetických úpravách neposunuli, v Evropském parlamentu se dokonce trhli od lidovců a lepí vlastní eurofrakci.

Nevím tedy, jak celá planeta, ale modrá strana skutečně zůstává modrá a Klaus může klidně spát.