Jak dojedu na hlavní vlakové nádraží v Brně? I když se turista zeptá anglicky, dostane od zaměstnanců dopravního podniku jedinou odpověď: „Šalinou." A pokud tomu neporozumí, zaměstnanec mu vše rád zopakuje, tentokrát ale pomaleji s větším důrazem na artikulaci.

Zjistili to redaktoři Brněnského deníku Rovnost, kteří předstírali, že jsou holandský pár na dovolené. Nejhůře v exkluzivním testu dopadl dopravní podnik. Angličtinu neovládal nikdo v kanceláři v Novobranské ulici, ve stánku v Joštově ani na prodejním místě v Králově Poli. „Víme, že někteří pracovníci v informačních kancelářích na tom nejsou co se týče cizích jazyků úplně dobře. Jsou to dlouholetí zaměstnanci, u kterých se dříve na jazykovou vybavenost nekladl takový důraz," vysvětlila mluvčí podniku Linda Hailichová.

U nových zaměstnanců už dopravní podnik znalost cizího jazyka požaduje. „Ty současné se snažíme motivovat, aby se vzdělávali, a připravujeme pro ně školení. Na informačních stáncích jsou alespoň k dispozici letáky v angličtině a němčině," podotkla mluvčí.

Poměrně slušně obstáli v testu brněnští strážníci. Z deseti oslovených jich osm dokázalo anglicky odpovědět, další nabídl komunikaci v němčině a jen jeden nedokázal v angličtině reagovat vůbec. Otázce ale rozuměl a snažil se ukázat cestu alespoň gesty. „Zákon přímo nevyžaduje, aby strážníci uměli cizí jazyk. Při výběru zaměstnanců to ale zohledňujeme a každý by měl alespoň pasivně jednu cizí řeč ovládat," řekl mluvčí brněnských strážníků Jakub Ghanem.

Turisté, kteří se přijedou podívat do Brna na památky, s komunikací také nebudou mít výrazné potíže. Na pokladnách dokázali anglicky všichni alespoň prodat vstupenku. „Pracovníci musí ovládat alespoň jeden světový jazyk. Turistům jsme schopni zorganizovat průvodce ve čtrnácti světových jazycích," podotkla ředitelka Turistického informačního centra Petra Kačírková. Problém měl jen pracovník Moravského zemského muzea, který nabídl, že zavolá kolegu. „Snažíme se, aby všichni zaměstnanci mluvili cizí řečí. Pokud v ní nedokáží komunikovat, mají turisty anglickou větou odkázat na jiného pracovníka," uvedla mluvčí muzea Eva Pánková.

Podle ředitelky jihomoravské Centrály cestovního ruchu Zuzany Vojtové se situace zlepšuje. „Ale ještě stále je tam dost prostoru na další vývoj," poznamenala ředitelka.

S turisty si poradili i koordinátoři na nádraží. V Židenicích informátorka ovládala i němčinu. Všichni oslovení se pak snažili pomoci. Někdy ale jen rukama a nohama.

Bludným Holanďanům v Brně nejlépe poradí strážníci

Brno /REPORTÁŽ/ - „Do you speak English?" zjišťujeme v přestrojení za holandské turisty na vlakovém nádraží Brno-dolní. V testu Deníku Rovnost chceme totiž zjistit, jak se cizinci ve městě domluví. „Of course," sebevědomě nás o znalosti jazyka přesvědčuje koordinátor z Českých drah. Následně se silným přízvukem vysvětluje, jak se dostat na hlavní vlakové nádraží.

Po příjezdu do centra se jako správní cestovatelé rozhodneme navštívit několik památek. Proto se ptáme strážníků na pochůzce, kde najdeme Petrov. „To je na Deniskách, ne?" ujišťuje se o směru. Když mu to kolegyně odsouhlasí, lámanou angličtinou nás nasměruje ke katedrále.

Cestou ale bloudíme, tak zamíříme do informačního centra na Kapucínském náměstí. Kromě cenných rad nám pracovnice nabízí i cizojazyčné prohlídky. My se ale spokojíme jen s informací o cestě.

Jelikož jsme zvyklí na nizozemské roviny, vyděsí nás stoupání k Petrovu. Raději navštívíme Moravské zemské muzeum. Na naši obvyklou otázku, zda pokladní mluví anglicky, dostáváme zamítavou odpověď. „Zavolám vám kolegu," nabízí pracovník muzea. Na čekání ale nemáme čas. Památek je v Brně hodně a u ostatních jsme s angličtinou úspěšní.

Po procházce centrem zamíříme na Špilberk. „Kam potřebujete?" snaží se nám česky pomoci strážník, který sice rozumí, anglicky ale odpovědět nedokáže. Na mapě ukazujeme hrad a on rukama naznačuje cestu. Opět nás děsí výstup na kopec, takže se vracíme na náměstí Svobody. Tam od dalšího strážníka zjišťujeme, jak dojdeme na Českou. „A co tam chcete dělat?" překvapuje nás otázkou. Sami totiž nevíme. V rychlosti ze sebe vykoktáme, že se máme sejít s přáteli. Toulavé nohy nás zavádí až k informačnímu stánku dopravního podniku v Joštově ulici.

Měníme plány a chceme zpátky na nádraží. Jak se tam ale dostat? „Šalinou. Dvanáct. Dva-náct," hlasitě odpovídá na naši anglickou otázku zaměstnanec dopravního podniku. Jeho předpoklad, že pomalejší a hlasitější vyslovení číslovky bude znít více anglicky, se nenaplňuje. Proto ho opouštíme.

Pěšky se vydáváme hledat další zdroj informací. Narážíme na prodejnu dopravního podniku v Novobranské. Chceme zjistit, jak se dostaneme do zoo. „Holky, co je to zúú?" zmateně zjišťuje od kolegyň jediná zaměstnankyně, která má odvahu s námi anglicky hovořit. „Jsou tam zvířata, chodí tam rodiny s dětmi," snažíme se jí anglicky napovědět. Trojice dam však na naši otázku odpověď nezná.

Pak opět měníme směr cesty a toužíme navštívit vilu Tugendhat. „Šalinou," vysvětluje nám koordinátorka dopravy. Začínáme mít pocit, že si někteří lidé myslí, že šalina je mezinárodní slovo. Na papír nám pak kreslí číslo šest. Jako neznalí turisté jí důvěřujeme a vydáváme se do Králova Pole.

Cestou ale na žádnou vilu nenarážíme. Dojedeme na konečnou a naší poslední nadějí se stává žena sedící za pokladnou v prodejně jízdenek dopravního podniku. „Do you speak English?" ptáme se. „No," rázně odpoví žena. „Tak nic," vzdáváme náš boj.

DAVID ZOUHAR, MARTINA HANUŠOVÁ