Ivan Sedlák v roce 2006 zvítězil ve čtrnáctém ročníku soutěže o nejoblíbenějšího učitele v České republice. „Vyhrál jsem korunu, kterou jsem musel za rok vrátit, protože byla putovní, a tak ji dostal můj nástupce. Taky jsem dostal dort, ale ten jsme snědli s ostatními soutěžícími,“ vzpomíná na svou výhru nejstarší držitel titulu.

Učitelem přitom vůbec nechtěl být. Pracoval v chemickém průmyslu a na konci druhé světové války vstoupil do armádní chemické jednotky. Po válce studoval chemii na brněnské technice. „Abychom mohli vůbec studovat, museli jsme si ve škole zasklít okna, protože je za války rozbombardovali,“ říká Sedlák.

Když přišel jiný režim, šel z jedné práce do druhé. „O pořádnou práci jsem nezavadil, protože jsem měl špatný původ,“ vysvětluje čilý pán, kterému by nikdo nehádal čtyřiaosmdesát.

Ze syna krejčího se sice stal inženýr, ale v padesátých letech se hledělo hlavně na původ. „Vzal jsem si dceru klempíře, byl jsem dělník i předseda strany. No a z partaje mě taky několikrát vyhodili, protože jsem byl nepohodlný předseda, podepsal jsem dva tisíce slov,“ vypráví nostalgicky.

Učitele dělal přes padesát let. I když jím být nechtěl, práci si nakonec oblíbil. Na střední chemické škole v Praze učil technologie. Vybavil si laboratoř chemické techniky a o stroje se pečlivě staral. „Aparáty musel někdo udržovat v chodu. Vymýšlel jsem nové úkoly a ty jsem pak na těch strojích zkoušel a učil tak i studenty,“ vysvětluje oblíbený pedagog. „Ale zadarmo jsem jim nikdy nic nedal, byl jsem na ně přísný a stál si za svým,“ uzavírá rodák z Třebíče, který se přestěhoval do brněnských Jehnic.

ANETA NEJEZOVÁ