Potravinářská komora na podporu tuzemských výrobků vydala i nové nálepky s českou vlajkou a nápisem:„Český výrobek. Garantováno potravinářskou komorou“, které spotřebiteli pomohou s výběrem.

Jedna z nich bude i na kuřatech, která zpracovává modřický závod. Denně naporcuje či zabalí přes sto tisíc kuřat. Včera si jej prohlédl i redaktor Deníku s dalšími lidmi. V tamní výrobě panují přísná hygienická pravidla. A tak se ještě před začátkem exkurze musí asi třicítka lidí nasoukat do jasně oranžových plášťů a kalhot velikosti XXL. Hlavně pánové v oblecích se při natahování ochranných úborů tváří poněkud rozpačitě. Podmínkou jsou i návleky na boty a síťka na hlavu, aby se ke kuřatům nedostal ani vlas. Těsně před vstupem do zpracovatelských hal si ještě všichni musí důkladně umýt ruce v dezinfekčním prostředku.

Skupina kráčí dlouhou chodbou, na jejím konci se před návštěvníky otevírají dveře do balící haly. Nad hlavami se rázem vznáší oškubaná kuřata bez hlav zavěšená na nekonečném řetězu. Každých pár metrů jedno spadne dolů, kde už čekají zaměstnanci firmy, omotávají je fólií a hážou do beden. „Tady balíme celá kuřata. Je to zcela oddělené od porcovny, kde se zpracovávají jednotlivé kuřecí kusy. Porcovna má svůj vlastní pás, kuřata podle váhy a kvality rozlišujeme hned na začátku a pošleme je na jeden, nebo druhý samostatný pás,“ vysvětluje ředitel závodu Jiří Šavrda.

Porcovna je jen o pár kroků dál. Na první pohled je o dost komplikovanější. Za nohy zavěšená kuřata se vznáší na řetězu složitě procházejícím několikrát tam i zpět celou halou. Po chvíli usilovného sledování se podaří odhadnout odkud a kam kuřata směřují. Nejdříve procházejí přes automatické stroje. Stahovače, kráječe, a mlýnky ubírají z kuřat kousek po kousku. Tyto kousky už zpracovávají lidé u pásu. Rychle jednotlivé stehna, nebo prsa zkontrolují, nahážou je do krabic a pošlou dál. Krabice doputují do dalšího stroje, který je zabalí do průhledné fólie, známé všem, kteří nakupují maso v supermarketech. Na konci bludiště, kterým kuřata putují je pás se zbytky. Zaměstnanci tam rychle obírají a okrajují z kuřat to, co stroje vynechaly.

Vrcholem návštěvy závodu na zpracování kuřat je chladící hala. Malé nenápadné dveře pod střechou vedou do místnosti velké jako plocha fotbalového stadionu a vysoké maximálně dva metry. Pod stropem putují tisíce kusů mrtvé drůbeže zbavené hlavy a peří. Právě tam je „začátek“ lepší kvality českých kuřat. Chlazení vzduchem. Kuřata se ochlazují v rozlehlé místnosti, kde teplota nepřesahuje nula stupňů Celsia. Zhruba za dvě hodiny se tam drůběž ochladí z devětatřiceti stupňů pod tři stupně Celsia. Tuto metodu používají všechny zpracovatelské závody v České republice. Jinde se kuřata chladí ve vodní lázni. „Nejen, že je chlazení v lázni méně bezpečná, ale v drůbeži po něm zůstává voda. Zákazník si v obchodě nekupuje jen čisté maso a kuře je zbytečně těžší,“ upozornil zástupce Sdružení drůbežářských podniků František Mates.

„Jsem moc rád, že jsem mohl na vlastní oči vidět technologicky velmi vyspělou linku,“ pochvaluje si na konci exkurze Fuksa. Snižování teploty drůbeže vzduchem je v České republice povinné dvacet let. „Na rozdíl od chlazení vodou, je tato metoda vyspělejší a ze zdravotního hlediska bezpečnější,“ řekl Fuksa. Tato metoda je ale dražší a české výrobce to znevýhodňuje na trhu. Svými cenami nemohou konkurovat. Ministr se chce proto zasadit, aby se byl způsob zpracování povinným údajem na obalu kuřat.