Nostalgickou jízdu vypravila Společnost moravských okresních drah u příležitosti jedné z největších modelářských výstav Modellbrno 2013. Šéf společnosti Marek Tomek vítá cestující už na Zvonařce. Dává jím historické kartonové jízdenky a vysvětluje jak k vlaku. „Jděte si sednout. Kdo dřív přijde, ten lépe sedí," radí Tomek.

Velká část cestujících sebou vede děti. „Dcera má ráda vláčky. Když jsme se dozvěděli, že na výstaviště pojede vlak, spojili jsme dvě příjemné věci dohromady. Návštěvu modelářské výstavy a jízdu parním vlakem," vysvětluje Milan Vondra.

V deset hodin dopoledne, kdy má vlak vyjet, jsou už vagony naplněné. Přesto dobíhá ještě poslední mladá rodina. „Jsme poslední, mašina už kouří," říká svému dítěti otec.

O několik minut později už vlak pomalu vyjíždí. Průvodčí v historických kostýmech označují jízdenky. Lidé sedí na dřevěných lavicích, nebo se naklánějí z okna a fotí vlak i okolí.

Vlak projíždí zatím nevyužitou oblastí budoucího Jižního centra a za chvíli se objeví vedle silnice v Poříčí. Tam ovšem zastavuje a čeká na slíbený policejní doprovod. Kolem projíždějící řidiči se dívají trochu nechápavě na parní lokomotivu, ale většinou s úsměvem. Někteří na pozdrav troubí.

Po čtvrt hodině čekání ale už začínají být především děti nespokojené. „Kdy už pojedeme," ptá se jich několik.

Ve dveřích vagonu se objevuje Tomek. „Omlouvám se, čekáme na policejní doprovod," říká. Stejná slova o několik minut později opakuje i jedna z průvodčích.

Po půl jedenácté lokomotiva přeci jen zahouká a vyráží na silnici. „Vzali si tisícovku a nepřijeli. Nakonec jsem pustil vlak sám," upozorňuje Tomek.

Lidem se naskýtá unikátní příležitost jet po jedné z nejrušnějších brněnských ulic vlakem. „Hrajeme si na šalinu," ozývají se komentáře od nich. Vlak se skutečně jako tramvaj chová, na křižovatce s Vídeňskou dokonce zastavuje na červenou.

Cestující Jaroslav Špička si oživuje vzpomínky na mládí. „Bydlel jsem na Zahradnické a tenkrát tady vlaky jezdily každou chvíli. Teď tu jsem hlavně kvůli vnukovi. Miluje vlaky a chce být mašinfíra," usmívá se Špička.

To už vlak za neustálé pozornosti řidičů i pěších venku sjíždí ze silnice a kolem Moravské chalupy projíždí na výstaviště. A u pavilonu B zastavuje. „Byl to zážitek. Jet vlakem po ulici se nepoštěstí každý den. Ani zdržení nevadí, s tím jsem počítal. Jen cena byla trochu vysoká," hodnotí Jiří Růžička.

Cestující na výstavišti obdivují poštovní vagon s výstavou z historie vlakové pošty, který má v budoucnu jezdit po celé republice. A pomalu míří do pavilonu. Míjejí přitom ležení SS divize Wallonia i sovětského vojska.

V pavilonu jsou tři tisíce plastikových modelů. Letadla ze všech historických období i další vojenská technika. „Uchvátil mne model stíhačky Spitfire v životní velikosti," líbí se třeba Jaromíru Drápalovi.

Vystavující modeláři berou výstavu spíše jako společenskou událost. „Výlet z Prahy sem mne stál pět tisíc korun. Jsem tu hlavně pro to, abych se potkal s lidmi," konstatuje Lumír Veselý. Ten předvádí a prodává plastikové modely, které vyrábí. Jsou to především prototypy méně známých letadel. Například německý zkušební letoun s diskovitým křídlem. „Vyrábím to, co mne baví. Ale prodávám hlavně v zahraničí, tady není zájem," říká.

Když výstava večer končí, je její organizátor Petr Vacek spokojený. „Navštívilo ji přes tři tisíce lidí. Pokud vyjde nějak rozumně prodej výstaviště, uspořádáme další ročník v roce 2015," slibuje Vacek.