„Řidičem jsem se stal vlastně náhodou. V roce 1930 jsem byl v Brně na vojně a všiml jsem si inzerátu dopravního podniku. Původně hledali řidiče autobusů, ale nakonec mě nabrali jako tramvajáka. A já si řekl, že to zkusím,“ vzpomíná na své začátky Přívětivý.

U tramvají ale dlouho nezůstal. Učarovaly mu motory, a tak jezdil s nákladním autem u vrchní stavby. „Tehdy totiž autobusy jezdily na dřevoplyn. My jsme dřevo vozili z Bílovic do Brna, kde se pak štípalo na polínka a používalo na pohon autobusů,“ objasňuje Přívětivý.

Přestože u dopravního podniku vydržel i další roky, Brňané ho na svých cestách do práce potkat nemohli. „Nedělal jsem řidiče hromadné dopravy, ale vozil jsem třeba ředitele podniku nebo jsem převážel peníze do banky. Nakonec jsem si udělal licenci, abych mohl školit nové řidiče autobusu,“ vyjmenovává svá poslání jubilant. Během šedesáti let u dopravního podniku si ale zažil i krušné chvilky.

„Vzpomínám si, jak jsme jednou v Ostopovicích zůstali stát s autobusem přímo na železničních kolejích, protože se nám zablokovala rychlost. Musel jsem odšroubovat podlahu, dostat se k převodovce a rychlost okamžitě odblokovat. Tenkrát jsme to stihli jen tak tak. Sotva se nám podařilo odjet z kolejí, profičel nám za zády rychlík,“ popisuje zapáleně Přívětivý.

Stejně tak musel jednou rozjetý autobus zabrzdit až mezi domy, protože mu vypověděla brzda. „Jen jsem zjistil, že to nebrzdí, tak jsem očima rychle hledal v okolí nějaké místo, kam zajet. Našel jsem si skulinku mezi zahrádkami,“ usmívá se Přívětivý. Jízdu autobusem učil naposledy ještě před patnácti lety. „Tehdy mi bylo pětaosmdesát. Pak už jsem ale jezdil jen soukromě,“ říká Přívětivý.

Přestože je dnes stále velmi aktivní, za volant už nesedá. „Musím přiznat, že mi to velice chybí. Ve volném čase proto sleduji motoristické závody a mistrovství světa. Cokoliv má motor, tak mě to zajímá,“ dodává stoletý veterán mezi dopraváky.