Pevné stěny dvou přepravních beden tlumí i zvuky, které zvenčí přicházejí. Sedmisetkilové šelmy uvnitř ale dobře vědí, že se něco děje. „Jsou tu hasiči,“ ozve se z hloučku zaměstnanců zoo, kteří v ranním chladnu přešlapují za bočním vjezdem.

Kamion, který medvědy přivezl z letiště ve Frankfurtu, v zoo stojí už hodinu. Stěhování přepravek se ale neobejde bez hasičského jeřábu, který se objeví před osmou.

„A tohle je chlap nebo ta ženská?“ obrací se na kolegu jeden z hasičů, kteří bedny přemisťují na náklaďák. Box na kovových karabinách se pohupuje a škvírou ve spodní části je vidět rozčilené míhání čtyř tlap. „No ženská,“ směje se muž v kabině jeřábu.

Sedmnáctiletá medvědice se jmenuje Kamčatka stejně jako poloostrov, kde přišla na svět. Do rostovské zoo se dostala jako tříletý sirotek. Teď už má bezmála čtyři metry na výšku, za sebou dva vrhy vlastních mláďat a nedá si nic líbit. V přepravce, která se kývá ve vzduchoprázdnu, nespokojeně pobíhá.

Její stejně starý partner Jelizor má podobnou historii. Přesun jej ale tolik nerozladil. Jeho přepravka u připravované expozice severské fauny Beringie už čeká na vyložení. Pracovníci zoo ji přistaví těsně ke vchodu nového medvědince a otvírají dvířka.

„To je šňupák,“ hlesne jedna z pracovnic zoo, když Jelizor ukáže obrovskou hlavu. Bednu opouští po týdnu cesty. „Byla docela komplikovaná. Některé letecké společnosti měly obavy z tak velkých zvířat. Vzhledem k rozměrům beden bylo těžké najít i letiště. Do Moskvy a pak z Frankfurtu jsme cestovali kamionem,“ vysvětluje chovatel Jiří Vítek, který medvědy doprovázel.

Úmorná pouť podle něj páru neuškodila. Do roka a půl se návštěvníci mohou těšit na první medvíďata.