Eva Pilátová se teď snaží, aby opuštěné děti nepřipadly jen neziskovým organizacím a dál bojuje za vybudování Chovánku, jehož výstavbu zastupitelstvo Brna, stáhlo minulý týden ze svého programu.

To, že nakonec zasvětí svůj život malým dětem, předurčila už její maminka. „Nevím, jak na to tehdy přišla, ale tvrdila mi, že jednou budu pracovat v kojeneckém ústavu. Měla pravdu v tom, že jsem se zdravotnictví držela. Pracovala jsem nějakou dobu v blanenské nemocnici,“ vzpomíná Pilátová, která se pak přihlásila na konkurz do Kojeneckého ústavu a obstála.

Dnes se stará o opuštěné, postižené nebo nechtěné děti. „Zpočátku to byla stresující práce. Člověk tu denně poznává smutné příběhy, pak ale pozná, že má jeho práce smysl a to ho uspokojí,“ líčí ředitelka.

Za tři roky, co ústavu šéfuje, se hodně změnilo. „Snažíme se oprostit od slova ústav. Děti u nás žijí jako kdyby měly vlastní domov. Mají spousty hraček, chodíme s nimi nakupovat, jezdí se na výlety vlakem i autobusem. Kdyby měly pasy, vyjely bychom i k moři,“ popisuje Pilátová.

Na každé dvě děti totiž v ústavu připadá jedna „teta“. „Snažíme se maximálně nahradit rodinu, ale zároveň zachovat odbornou péči. I zdravé děti nemusí být zdravé po psychické stránce. Navíc u nás žijí i děti postižené,“ ličí ředitelka.

Její snahou je teď dětem postavit nové zázemí. „Chceme se dostat do lepší lokality, kde bychom měli blíž do přírody. Zatím ale jednáme,“ dodává ta, která si z ústavu sama jedno dítě osvojila.

Více v dnešním vydání deníku Rovnost