VYBERTE SI REGION

Osvobození: lidé vítali sovětské vojáky, další den se před nimi už schovávali

Jižní Morava, Vysočina - Před sedmdesáti lety osvobozovala Rudá armáda jižní Moravu. Němci se urputně bránili, využívali i umělé záplavy.

19.4.2015 5
SDÍLEJ:
Fotogalerie
10 fotografií
Příjezd Rudé armády do Blanska roku 1945.

Příjezd Rudé armády do Blanska roku 1945. Foto: Archiv

Nebe osvětlené výbuchy z blížící se fronty pozorovali v noci na osmého dubna 1945 Břeclavané. Bitvou o předmostí blízkého Lanžhota začaly osvobozující boje na jižní Moravě a Vysočině, které předznamenaly konec druhé světové války v Evropě.

Fronta se blížila od nejjižnějšího města Moravy, o které vojáci vedli tuhé boje. „Lanžhot byl ozbrojená bašta Němců. Snažili se postup Sovětů zastavit upouštěním Brněnské a Vranovské přehrady, čímž se zvedla voda v řece Moravě," uvedl brněnský historik a pamětník Vlastimil Schildberger.

V průmyslové Břeclavi, odkud Němci stříleli z děl, v dalších dnech zasáhl požár cukrovar i budovy rafinerie u nádraží. „Šlo o největší škody ve městě při osvobozovacích bojích," uvedl břeclavský historik Emil Kordiovský. Pamětníci viděli hořící cukr, který jako žhavá láva prolomil stěny skladiště.

V té době měli vojáci podle plánů sovětského vůdce Josifa Stalina dobýt i největší město jižní Moravy. Fronta se však zastavila mezi Těšanami a Ivančicemi na Brněnsku. „Brno musí být dobyté do šestadvacátého dubna stůj co stůj, zněl další rozkaz. O šest dní dřív začaly z východního břehu Svratky mohutné operace a ostřelování města," vysvětlil Schildberger.

Brňané se obávali, že město čeká zničující pouliční boj. „Nefungoval rozhlas, nevycházely noviny. Ke konci války už sirény ohlašující nálety houkaly nepřetržitě. Spousta lidí proto raději utekla na venkov," zavzpomínala brněnská pamětnice Božena Michlíčková. V době osvobození jí bylo patnáct let.

I ona se svojí rodinou hledala úkryt v blízkých Kníničkách, které jsou dnes už součást Brna. „Hned další den jsme se ale vrátili do města z obavy o život v nekrytém domě rodinných známých," podotkla Michlíčková.Pro zvětšení klikněte.

Návratu nelitovali. Zatímco Brno Rudá armáda osvobodila už šestadvacátého dubna, oblasti na sever od města protivníci drželi až do kapitulace Německa osmého května. „Na rozkaz velení vojáci opustili Brno a stáhli se na jeho severní okraj. Byl tam kopcovitý terén, který se hůř dobýval," objasnil Schildberger.

Rudoarmějci postupně získali kontrolu nad celým Brnem. „Někteří členové nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend jim vzdorovali, i po kapitulaci stále městem zněly výstřely," připomněl historik.

Radost z pomoci Rudé armády, kterou lidé nejprve vítali, vystřídaly rozpaky. „Těšili jsme se z konce války, po jedné noci se vše změnilo. Nastěhovali se do našich domovů, opíjeli se a hledali, jak oni říkali, děvočky," dodala Michlíčková. Noci raději trávila u rodinného známého, který měl v domě skrýš, kde se mohla schovat.

Mezi vlajkami druhého ukrajinského frontu zavlály i prapory národů z východu, například turkestánský. „Někteří vojáci chodili ve zvláštních hábitech," řekla Michlíčková.

Po dobytí Brna Sověti postupovali na Prahu. V cestě jim stála Českomoravská vrchovina. S blížícím se koncem války byla situace v Jihlavě, největším městě dnešního Kraje Vysočina, komplikovaná. „Češi se bouřili, Němci propadali beznaději. Těžce nesli pohled na kolony německých uprchlíků z východu, které od března 1945 zaplavovaly město. Na náměstí jich bylo v některých dubnových dnech přechodně ubytovaných až třicet tisíc," vyčíslil historik Zdeněk Jaroš.

Brzy ráno devátého května se před jihlavskou radnicí objevily první sovětské tanky. „Do hodiny byla Jihlava doslova zaplavená dalšími ruskými jednotkami, které celé dopoledne projížděly městem od jihu," popsal situaci Jaroš.

Sbor spadající do tankové armády generála Grigorije Kravčenka měl za úkol účastnit se osvobození Prahy. „Právě tankové jednotky z jižní Moravy a Vysočiny dojely devátého května na Václavské náměstí," připomněl Schildberger.

Znojmo, které leželo v Sudetech, se dočkalo osvobození až v závěru. „Fronta zůstala pod městem dlouho stát na rozvodněné Dyji u Drnholce. Sověti do Znojma zamířili od jihovýchodu osmého května odpoledne," uvedl historik Jihomoravského muzea ve Znojmě Jiří Kacetl.

Největší škody ve městě způsobily spojenecké nálety. „Nejničivější byl ten, který sovětské letectvo podniklo dvacátého dubna," doplnil Kacetl. Rudá armáda se tak podle něj snažila zabránit posílení obrany Vídně, o kterou se v tu dobu vedly boje, posilami z Moravy.

Ruský kanon poničil dům. Matka plakala, syn se radoval

Lesonice - Když vojáci Rudé armády osmnáctého dubna před sedmdesáti lety osvobozovali Moravské Bránice na Brněnsku, měl Bohumil Probošt o důvod k radosti víc. Konečně mohl vylézt z díry na dvoře, kde se od zimy skrýval. Utekl totiž z totálního nasazení ve Vídni.

Roli sehrálo i štěstí. „Rusové přijeli a ještě ostřelovali Němce. Málo zvedli hlaveň, a tak zasáhli náš dům. Matka plakala, ale já byl rád, že jsem naživu," vzpomíná vitální devadesátník, který dnes žije v Lesonicích na Znojemsku.

Blízko smrti byl tehdy několikrát. „Když jsem jako dělník zavíral kovová vrata, zachytila se mi v nich ruka. Rozdrtila mi konečky dvou prstů. Hlavní inženýr zuřil. Chtěl mě nechat zavřít, za úmyslné zranění. Zastal se mě mistr," vypráví Probošt.

Od té doby byl jednou nohou ve vězení, i kvůli sabotážím, které měli na svědomí spolupracovníci. „Na gestapo bych šel jako první. Mistr mě však prohlásil za dobrého pracovníka. Podruhé mě zachránil přeřazením na letiště ve Vídeňském Novém Městě. Pomáhal jsem montovat rampy pro letadla," říká.

K Vídni se v zimě před koncem války blížili Sověti. Německé úřady poslaly všechny cizince kopat protitankové zábrany. „V únoru jsem se dvěma dalšími utekl. Abychom věděli, kudy jít, opsali jsme si na nádraží jména stanic," povídá.

Domů dorazil vysílený. „Otec mě nejdřív nechtěl pustit. Nevěřil, že jsem se vrátil. Když nakonec otevřel dveře, vyčerpáním jsem mu padl k nohám. Na konec války jsem pak čekal v díře vykopané pod chlívem," uzavírá.

Po matce vystřelil Němec. Minul

Brno - I když je už Daruši Burdové dvaadevadesát let, na příjezd ruských vojsk do Brna na konci druhé světové války si dobře vzpomíná. Z jejich příjezdu byla nadšená, jenže někteří rudoarmějci naháněli hrůzu a rabovali domy Brňanů.

Šestadvacátého dubna Rudá armáda osvobozovala Brno. Boje trvaly téměř tři týdny. Rodina Burdova v té době přespávala ve sklepě jejich činžovního domu v ulici Dr. Tučka. „Ležela jsem mezi pytli koksu. Nebyla tam žádná voda, plyn ani elektřina," vzpomíná na těžké chvíle Brňanka.

Sovětští průzkumníci se po týdnu osvobozování Brna dostali také na Tučkovu ulici. Hlásili domovním hlídkám, že ulici už osvobodili. „Vyšli jsme ze sklepa radostně jednotlivé spěchající vojáky pozdravit," říká bývalá středoškolská profesorka.

Na její matku z protějšího domu nějaký nacista vystřelil. Střela proletěla těsně nad temenem její hlavy a skončila ve fasádě domu. „Tatínek ji potom vytáhl a dlouhou dobu schovával, abychom si všichni pamatovali, jaké jsme měli štěstí," vybavuje si hrůzný zážitek Burdová.

Boje se postupně uklidňovaly. Osmého května 1945 už rodina konečně spala doma. Druhý den ráno je probudila střelba. Od Králova Pole slyšeli rány. „Měli jsme strach, že se k nám blíží nějaké zatoulané jednotky. Bratr rychle vyběhl na ulici a potom na nás volal, že je mír. Vojáci stříleli jen z radosti do vzduchu," vypráví pamětnice.

Ten den bylo slunečné počasí a lidé postupně vycházeli ze svých domů. „Z boční ulice přišel můj profesor z gymnázia a v tu chvíli se celou ulicí ozývalo Kde domov můj," vzpomíná Brňanka.

Tlaková vlna po výbuchu mostu na trati zavřela dveře do sklepa

Adamov - Na konci nacistické okupace bylo Eduardovi Boháčkovi z Adamova na Blanensku dvanáct let. Přišel do kontaktu s Rudou armádou i Němci. „Raději jsme se s rodiči přestěhovali do sklepa. Dělostřelecké výbuchy a zvuk pušek byly slyšet až od Babic na Svitavou. Když jsem vyšel ven, střela letěla jen asi metr a půl ode mě, odrazila se od střechy," vzpomíná dnes již dvaaosmdesátiletý muž.Eduard Boháček z Adamova zažil konec druhé světové války.

Jednoho dne šel s otcem na návštěvu k tetě. „Po cestě jsme viděli letět sovětská letadla. Říkalo se jim Šturmovik. Pod svahem jsme zahlédli protiletadlové kanony, u nichž stáli Němci. Jakmile je Sověti spatřili, začali střílet. Hodili na ně i tři bomby," popisuje boj Boháček.

Celý dům se otřásal v základech. „Když jsme pak vyšli ven, omítka byla úplně rozsekaná od střel a střepů z okolí," zdůrazňuje pamětník.

A byl už podle něj téměř květen, když se objevili němečtí důstojníci. „Otec uměl dobře německy. Řekli mu, že si náš dům u lesa vybrali jako přechodné stanoviště svého velitelství. Po zahradě okamžitě začali běhat vojáci. Jenže v oblacích se asi o hodinu později objevilo sovětské letadlo a začalo střílet. V okolí vybuchlo asi pět dělostřeleckých granátů. Dům naštěstí nezasáhli. Důstojníci se rychle začali balit a prý odjeli do Josefovského údolí," vypráví.

Když Němci na konci války ustupovali, vyhodili podle něj do povětří adamovskou Škodovku. Lidé dnes areál znají jako bývalé strojírny Adast. Poničili také silniční a železniční mosty v okolí. „Když vybouchl most na trati mezi Adamovem a Brnem, tlaková vlna byla tak silná, že nám přibouchla dveře ve sklepě," dodává.

Otce při osvobození nepoznal. Černovlasý muž zešedivěl

Hodonín - Miloš Hynek psal v penzi o odbojových organizacích Obrana národa či Moravská Rovnost. Okupaci zažil i na vlastní kůži, když se jeho rodiče objevili na černé listině gestapa. „Při osvobození mi šlo na jedenáctý a bratrovi na dvanáctý rok. Hodonín jsme opustili po americkém náletu v listopadu 1944, který si vyžádal 179 obětí," vzpomíná osmdesátiletý muž.Miloš Hynek z Hodonína.

Poslední válečný rok strávili i s bratrem u rodiny v Čechách, bez rodičů. Jeho otec Václav totiž působil v Obraně národa. „Podařilo se mu utéct, protože se předem dozvěděl o tom, že si pro něj má při velkém zatýkání v lednu 1940 gestapo také přijít," připomíná Hynek. Přešel Bílé Karpaty a pak se dostal do Maďarska, odkud chtěl uniknout do Jugoslávie a dál na západ. To se mu ale nepodařilo a ocitl se v maďarských vězeních. „Nakonec navzdory nemoci utekl na Slovensko a pak se vrátil zpátky do protektorátu," pokračuje pamětník.

I když byl otec profesí zubař, načerno pracoval v Praze v archivu, a pak se většinu války ukrýval v západních Čechách. Po osvobození si pro syny přijel. Mladší Miloš ho nemohl poznat. „Předtím než odešel do ilegality, byl otec černovlasý a v květnu 1945 už měl vlasy šedivé," srovnává.

Matka Marta, která byla také zubařka, se o chlapce starala až do heydrichiády v roce 1942. Pak si ale pro ni přišlo gestapo při akci E, když zatýkalo příbuzné emigrantů. Navíc byla také v Obraně národa. „Nejdřív ji uvěznili v Uherském Hradišti, pak v internačním táboře ve Svatobořicích a tři měsíce strávila ve věznici na Cejlu. „Pak ji převezli do Drážďan a poté do koncentračního tábora v Ravensbrücku," říká Hynek.

Jeho matka nakonec šťastně válečná léta přežila.

Spolužáky zabila kulhavá Herta

Třešť - Na sklonku války v Třešti na Vysočině nikdo nečekal, že se ve městě schyluje k největší tragédii v jeho novodobých dějinách. Moc už převzaly revoluční gardy, které obsadily továrny, zatýkaly tamní Němce a pustily se i do boje s nacistickými vojáky.

Jenže v pondělí sedmého května 1945 se tam objevily oddíly SS. Nacisté začali zatýkat povstalce. „Viděli jsme, jak se k našemu domu blíží obrněný transportér s německými vojáky. Ti potom ukázali na náš dům a celý ho prohledali. Bylo odemčeno, měla jsem strach," vypovídá Marie Chvátalová, které bylo tehdy jedenáct let.

O životě a smrti zatčených rozhodla třešťská rodačka, členka zlínského gestapa, Herta Kašparová. Ještě jí nebylo ani dvaadvacet let. „Chodila do místní školy. Kulhala, měla něco s nohou," připomíná pamětnice Chvátalová. Kašparová koncem dubna utekla ze Zlína zpět do rodiště před rudoarmějci.

Osudného pondělí přišla mezi rukojmí a její prst rozhodl o jejich smrti. Herta tak odsoudila jedenáct nebo dvanáct mužů, čtyři vlastnoručně zastřelila. Chladnokrevně vybírala své oběti mezi bývalými spolužáky, známými a sousedy. „Cestou mezi rukojmí měla snad chytnout jeden pohlavek od místních. Ale to ji v žádném případě neoprávňovalo k tomu, aby ukázala na tolik lidí," upozorňuje třešťský kronikář Václav Dvořák. Celkem nacisté popravili čtyřiatřicet mužů.

Po válce úřady Kašparovou vypátraly v rakouském Gmündu. Lidový soud se konal třináctého září 1946 v Třešti. Herta vypověděla, že se mstila za to, že jejího otce ve městě zbil na konci války dav. Verdikt zněl: trest smrti. Ještě v den procesu ji kat oběsil. Poprava byla veřejná, prý ji sledovaly i děti. „U myslivny v Kaštanech stálo popravčí prkno. Na něm Hertu našponovali a srazili jí vaz," upřesňuje kronikář.

ALŽBĚTA NEČASOVÁ
EMA ZEZULOVÁ
PETR TUREK
PETRA SRSTKOVÁ
ILONA PERGROVÁ

Autor: Redakce

19.4.2015 VSTUP DO DISKUSE 5
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Knihkupectví Ryšavý v centru města končí. Může za to vysoký nájem

Brno – Po čtvrt století mizí z brněnského náměstí Svobody poslední rodinné knihkupectví v centru města – knihkupectví Ryšavý. Podle majitele za to může vysoký nájem. Lidé v budově naposled nakoupí knihy o Štědrém dni.

Vyrůstá u homosexuálů. Šestiletá Agnes má místo nefunkční rodiny dva tatínky

Brno – Zatím co poslanci řeší, jak co nejlépe právně uchopit problém adopcí dětí homosexuálními páry, asi tisíc dětí v České republice už u partnerů stejného pohlaví vyrůstá. V jedné takové rodině žije i šestiletá Agnes se dvěma tatínky, Martinem a Filipem, kteří jsou registrovanými partnery necelé tři roky.

Nové kanceláře pro tisíc lidí otevřeli ve Slatině. Investor už plánuje další

Brno – Další kancelářský komplex se otevřel ve čtvrtek firmám i živnostníkům v Brně. Zájemci jej najdou v městské části Slatina kousek od brněnského letiště. Nové kanceláře ve městě rostou díky nízkým nájmům.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies