Pamětnice: Po zprávě o transportu teta zešílela
Brno /ANKETA/ - Když dnes vidím mladé lidi, jsem ráda, že jsou zdraví a šťastní. Já si totiž v jejich letech zažila peklo, říká pětaosmdesátiletá romská pamětnice Emilie Machálková, která se včera zúčastnila programu k Mezinárodnímu dni obětí holocaustu v Muzeu romské kultury v Brně.
Anna Fajkusová
Diskutovat (0) 28.1.2012 9:12
Když na Moravu vstoupila vojska nacistického Německa, bylo jí čtrnáct let. A Romy, stejně jako Židy, považovali Němci za méněcenné. „Mé dětství ale bylo šťastné. Narodila jsem se ve Svatobořicích na Hodonínsku do rodiny Holomků. Byli to první cikáni na Moravě, kteří nekočovali, ale usadili se,“ vypráví.
Dodává, že její rodina byla slušná a čistotná a nyní je nešťastná z některých Romů, kteří kazí pověst všem ostatním. „Babička mi už odmalička zakazovala sebrat pohozenou korunu na zemi, zkrátka proto, že nebyla moje. Měla jsem spoustu přátel a nikdy mě nenapadlo, že se od ostatních lišíme,“ říká žena.
Ve třicátých letech se se spolužáky začali ve škole dozvídat, že se Hitler dostal k moci a co se děje v Německu. „Nechápali jsme, že se takhle mohou lidé chovat k Židům a po okupaci Polska jsme dostali strach,“ vzpomíná.
V době okupace Československa už Machálková bydlela s částí své rodiny v Nesovicích na Vyškovsku. „Okamžitě nás vyhodili ze školy a musela jsem jít do továrny na zpracovávání masa. Maminka mě budila ve čtyři ráno a já usínala nad uzeninami. Naštěstí jsem měla úžasného šéfa i kolegy, kteří mě nechávali dospat,“ usmívá se.
Potom nastala doba deportací. „Dozvěděli jsme se, že Holomky ze Svatobořic chtějí odvézt do tábora. Vypravili jsme se za nimi. Moje třiatřicetiletá teta ze dne na den zešedivěla a pak už se jen hystericky smála. Druhý den je odeslali do Brna, kde je inspektor Herzing odeslal do Osvětimi. Nikdo z nich se nevrátil,“ popisuje žena. Zachránili jen malou sestřenici Machálkové, Růženu, kterou odvezli s sebou do Nesovic. Ukrývali ji v komoře a díky pomoci místního starosty Josefa Kiliána a sousedů ji gestapo nikdy nenašlo.
„Nakonec ale došlo i na nás. Dostali jsme dopis, že máme přijet do Brna. Na nádraží nás vyprovázela celá vesnice,“ vypráví pamětnice. U hostince je ale zastavil starosta. „Mojí mamince řekl: neplačte paní Holomková. Strávil jsem tři dny v Brně. I Němci se dají uplatit. Nikam nejedete, já své občany nedám,“ říká žena.
Holomkovým sice nacisté přestali přidělovat potravinové lístky, jídlo jim ale nosili všichni sousedé. Ke konci války, když už největší strach opadal, přišel Machálkové dopis, že se musí dostavit do Brna na sterilizaci, aby se nešířila nečistá rasa. „Ubrečená jsem došla do práce. Děti jsem milovala. Šéf mi ale pomohl utéct ke známým do sklepa,“ vzpomíná.
Tam potmě bydlela, dokud Němci neopustili zemi. „Když jsem vyšla ven, byla jsem o dvanáct kilo lehčí, ale hrdá. Herzing mě nedostal,“ dodává Machálková.
6°C
10°C
