Minulé století bylo v Evropě plné změn a zvratů. Před šestasedmdesáti lety se brněnští obyvatelé probudili v zemi nazvané Protektorát Čechy a Morava. Od prvních chvil bylo jasné, že místní si tam nevládnou. „Auta začala jezdit vpravo. Až do té doby se u nás jezdilo vlevo," vzpomíná na patnáctý březen devětatřicátého roku Zubalík. Bylo mu patnáct let a studoval reálku v Antonínské ulici.

Učili se na směny

Němci reálku brzy zavřeli a Zubalík přestoupil na gymnázium na Slovanském náměstí. „Učili jsme se na směny. Až po zavření učitelského ústavu se naše odpolední směna přesunula na Poříčí," říká o výuce v době protektorátu jedenadevadesátiletý pamětník. Dodává, že středoškoláci měli týdně šest hodin němčiny.

Některé učitele okupanti zatkli. „Na gymnáziu nás učil gymnasta Jan Gajdoš. Chtěl, aby každý kluk chodil do Sokola a uměl jezdit na kole," vzpomíná na slavného tělocvikáře, stříbrného gymnastu z olympiády v Amsterodamu. Gajdoš se z koncentračního tábora vrátil s podlomeným zdravím a krátce po skončení války zemřel.

patnáctý březen 1939 v BrněVe tři hodiny ráno obsadili brněnští nacisté v čele s Karlem Schwabem a Oskarem Judexem všechny důležité budovy ve městě: policejní ředitelství, nádraží a telefonní centrálu.
V šest hodin ráno překročily jednotky wehrmachtu pod velením generálmajora Veiela státní hranice u Pohořelic.
V půl deváté se okupační armáda dostala do Brna. Vojáci hlídali významné křižovatky a uzavřeli přístup ke kasárnám. Čeští vojáci nesměli z objektu odejít, domů šli pouze někteří důstojníci.

Po vysokoškolských protestech nacisté brněnskou univerzitu i vysokou školu technickou zavřeli a přednášející se přesunuli na střední školy. Jejich absolventi ale pokračovat ve studiu nemohli. Zubalík proto začal po maturitě pracovat. „Znal jsem se s ředitelem sokolnického cukrovaru a díky tomu jsem nenastoupil do práce v Německu," popisuje muž, který chtěl studovat technický obor.

Svůj sen si splnil až po válce. „Zapsal jsem se na architekturu a pozemní stavby," upřesňuje Zubalík. Plánoval stu-dium strojírenství a obor změnil až po setkání s kamarádem ve frontě na zápis.

Problémy se zaměstnáním musel řešit i Zubalíkův otec. „Byl to ředitel měšťanské školy v Řeznické ulici. Jako legionář ale musel z této funkce odejít," přibližuje problémy mnoha jiných na příkladu vlastní rodiny Zubalík. Dodává, že jeho otec pak působil na několika úřednických místech, nakonec se ke kantořině vrátil v jedné mládežnické organizaci.

Ve dvou jazycích

Všichni obyvatelé protektorátu museli prokázat árijský původ. „Bylo to obrovské množství práce pro matriky a farní úřady. Každý musel na dvojjazyčných formulářích potvrdit předky až do třetí generace," vzpomíná pamětník. Jednu židovskou rodinu, která utekla před nacisty ze Slovenska, osobně znal. „Nakonec skončili v koncentračním táboře," upozorňuje Zubalík.

Na němčinu si museli Češi a Moravané zvyknout. „Všechny důležité doklady byly dvojjazyčné. I nové občanské průkazy s označením Kennkarte," popisuje změnu důchodce. Ve dvou jazykových verzích vydávali úředníci také rodné a úmrtní listy, učitelé vysvědčení. „Okupanti přejmenovali ulice. Masarykova byla Hitlerova a současná ulice Milady Horákové se jmenovala Neurathova," vzpomíná pamětník.

Brňany za války trápil také nedostatek jídla. „Příděly lidem nestačily. Strýc bydlel na venkově, proto k němu otec jezdil a jídlo vozil v gumovém kabátu se svázanými rukávy," popisuje pamětník, jak unikali německým kontrolám. Dodává, že jeho budoucí manželka zase chodila do dukovanského mlýna pro mouku.

MARTINA PAVELKOVÁ