Radovan Poděl, kterému bylo tehdy osmnáct let, vyprovázel Němce jako člen brněnské Národní stráže až do nouzového tábora v Pohořelicích na Brněnsku. Teď je Podělovi třiaosmdesát a při vzpomínce na odsun jednoznačně tvrdí, že má čisté svědomí. „Nemůžu přísahat, že někde na druhé straně desetitisícového davu Němců někoho nezastřelili či neznásilnili. Nemohl jsem samozřejmě mít oči všude, ale já žádného zastřeleného neviděl a ani jsem nic takového neudělal,“ říká rozhodně pamětník.

Poznali je snadno

K Národní stráži, která měla dohlížet na pořádek ve městě, se přihlásil hned po osvobození Brna. Devětadvacátého května dostal z tehdejšího Národního výboru města Brna pokyn informovat brněnské Němce o plánovaném odsunu. „Poznat německé rodiny bylo snadné, protože za války měli všichni takzvané kmenové listy, na kterých byla národnost,“ vysvětluje Poděl.

O den později se tisíce Němců shromáždily na místech, které jim Národní stráž určila. „Spolu s přibližně dvěma desítkami dalších jsme dostali na starost tři sta Němců,“ vzpomíná důchodce.

Jeho skupina se přidala k tisícům ostatních lidí a všichni se vydali přes most ve Vídeňské ulici směrem na hranice s Rakouskem. První noc odpočívali na poli u Rajhradu, další den došli do Pohořelic.

Střelba nepomohla

V Pohořelicích nastal problém. Unavení Němci se ráno nechtěli zvednout a jít dál. Vstát je nedonutila ani střelba do vzduchu. Vlastně se jim nedivím, byli to hlavně staří lidé, ženy a děti a měli v nohou mnoho kilometrů,“ říká Poděl.

Pro část z nich proto přijela auta a odvezla je k Mikulovu za rakousko­české hranice. Poděl s kolegy odjeli zpět do Brna, protože jim skončila služba. „Zbývající Němci zůstali ještě nějaký čas v Pohořelicích. Tam se rozšířil tyfus i úplavice, asi pět set jich zemřelo,“ připomíná pamětník.

I přes ztráty na životech a hektické vysídlení Němců z Brna hodnotí i po pětašedesáti letech události pohledem člověka, který prožil válku a totální nasazení. „Po tom, jak se v Brně Němci chovali od roku 1939, nebylo jiné řešení. Odpor proti nim byl ve městě hodně silný,“ uzavírá Poděl.

Spisovatelka Kateřina Tučková o odsunu říká:

U obou stran budí emoce

Brno /ROZHOVOR/ - Osudy Němců odsunutých před pětašedesáti lety z Brna se při psaní oceňované knihy Vyhnání Gerty Schnirch inspirovala brněnská spisovatelka Kateřina Tučková. Zúčastnila se i vzpomínkových pochodů z Brna do Pohořelic na Brněnsku a o své knize diskutuje na autogramiádách i autorských čteních. „Bez emocí jsou o tehdejších událostech schopni přemýšlet teprve vnuci pamětníků tehdejších událostí,“ hodnotí Tučková.


Kde jste čerpala inspiraci k sepsání příběhu Němky, která takzvaný pochod smrti do Pohořelic absolvovala s novorozenou dcerou?
Pátrala jsem v archivech a také mluvila s českými i německými pamětníky. Ze tří let, které jsem knize věnovala, mi sbírání materiálu zabralo nejméně rok a půl.

Jak na odsun vzpomínají lidé, s nimiž jste o něm mluvila a stále mluvíte?
Češi, kteří prožili válku, nemohou Němcům odpustit, co se tu tehdy dělo, a na vyhnání se dívají touto optikou. Odsunutí Němci zase mají pocit, že jejich osud není vyslyšen a nikdo nevidí jejich utrpení. Je v tom mnoho emocí, které cítí i děti pamětníků. Až třetí generace lidí je schopna o všem přemýšlet klidněji.

Jaký dojem jste z události při psaní měla?
Nesoudím, ale chápu obě strany. Předkládám v knize příběh ženy, která odsun odnesla nevinně, a nechám na čtenáři, jak si to vyloží.

Jak lidé přijímají knihu o dlouhá léta tabuizovaném tématu?
Myslím, že se o odsunu i tehdejších událostech i díky mé knize mluví víc a otevřeněji, a to také mezi mladšími lidmi.