VYBERTE SI REGION

Plakali jsme a pálili průkazy, vzpomínají lidé na srpen 1968

Jižní Morava /ANKETA/ - Přesně před pětačtyřiceti lety přijela na jižní Moravu vojska Varšavské smlouvy. Lidé na 21. srpna 1968 vzpomínají různě. Pamatují si, jak na vojáky ukazovali pěstmi, na to, jak tanky zranily 
jejich příbuzné nebo na to, jak ve výlohách obchodů vyvěšovali hesla vyjadřující protisovětskou náladu. Deník Rovnost sesbíral nejzajímavější fotografie a vzpomínky, které do redakce čtenáři poslali.  

21.8.2013 6
SDÍLEJ:

21. srpna 1968Foto: Archiv

Mladí netuší, co jsme prožívali. Musela jsem o tom vydat knihu
Ludmila Sýkorová, 78 let, Brno, v roce 1968 televizní redaktorka, nyní důchodkyně

Kolem druhé hodiny v noci mě probudil telefon. Známá mě upozornila, ať si zapnu rozhlas. Když jsem si poslechla hlášení o obsazení republiky, přemýšlela jsem, co dělat. Tehdy jsem pracovala jako redaktorka v brněnském studiu České televize. Rozhodla jsem se, že půjdu do práce.

Kolem čtvrté ráno jsem přišla k budově televize, kde už někteří kolegové byli. Ředitel se mě a kameramana Jindry Brösslera zeptal, jestli pojedeme někam natáčet. Nedal nám to příkazem, protože šlo o riskantní věc. Rozhodli jsme se, že natočíme reakce zaměstnanců Královopolské strojírny.

Když jsme se vraceli zpět, už jsme viděli sovětské tanky. Brössler vzal kameru a šel zdokumentovat dění na Moravské náměstí, kde sídlily redakce většiny deníků. Při natáčení okupantů před budovou Rudého Práva si ho všimli. Namířili na něj revolver a sebrali mu film.
Z třídy kapitána Jaroše jsme se přemístili na tajné místo. Studio Typos hledalo vojska neúspěšně několik dní. Lidé je posílali jinam. Hned první den zmizely tabulky s názvy ulic. Později jsem už nemohli vysílat.

Po sedmadvacátém srpnu, kdy se prezident Ludvík Svoboda vrátil z Moskvy, se už okupace nesměla nazývat okupací. Do studia se vrátili redaktoři z dovolených. Původní jednota se rozpadala,  lidé začali myslet na vlastní prospěch. Později jsem musela kvůli svému zapojení do srpnových událostí odejít z televize.
Své vzpomínky na srpnové události jsem sepsala a poskytla brněnskému archivu. Když ani po více než deseti letech od sametové revoluce nikdo nepřipravil publikaci o dění v Brně, rozhodla jsem se, že to udělám sama. Mladí už dnes netuší, co jsme tehdy prožívali. Kniha se jmenuje 1968 V Brně nebyli lvi. (fol)

O okupaci psala Rovnost jako jedináJiří Šigut, 84 let, důchodce a bývalý šéfredaktor Rovnosti

Pracoval jsem tehdy jako zástupce šéfredaktora v Rovnosti. Když jsem v noci z rozhlasu zjistil, co se stalo, šel jsem hned do práce. Podařilo se nám do druhého vydání zařadit zprávu o okupaci.

Z redakce, která sídlila na Moravském náměstí, jsme viděli, jak přistávají jedno za druhým sovětská letadla. Brzo na to začala městem jezdit nákladní auta s vojáky a ti obsazovali důležitá místa. Asi třetí auto zamířilo k nám. V budově byla tiskárna, kde se tisklo několik novin. Mladý kapitán se moc divil, když jsem mu ukázal výtisk s oznámení o okupaci. Nechápal, jak jsme se o tom dozvěděli. Rovnost byla tehdy možná jediná, která informaci vydala hned jedenadvacátého srpna. Další tisk Rusové zastavili a vyhnali nás z redakce. Nechtěli jsme jít, ale nakonec na nás namířili samopaly.

Naše pracoviště jsme přesunuli do blízké kavárny Muzeum. Na cyklostylu jsme tiskli informační letáky, které jsme rozdávali lidem. Někdy nás pustili do redakce, pak nás zase vyhnali. Asi dvakrát jsme noviny nechali vytisknout ve Zlíně. Vždycky se pak divili, jak je možné, že noviny vyšly, i když v Brně obsadili tiskárnu.

Všichni jsme to srpnové ráno plakali
Eva Nečasová, 60 let, ředitelka Muzea Blansko
Přestože už je to pětačtyřicet let, vzpomínky jsou stále živé. Srpen šedesát osm se mi vryl hluboko do paměti. Bylo mi tenkrát necelých šestnáct a odjela jsem na chmelovou brigádu do Očihova v okrese Louny

Pár dní jsme o žádné invazi nevěděli. Nikdo neměl rádio. Pak ale přišel zlom. Dozvěděli jsme se o vstupu sovětských vojáků do Československa. Na ten den nezapomenu. Bydleli jsme v takových malých domečcích, které byly podobné prasečákům, a já jsem se šla ráno umýt do nedaleké umývárny. Když jsem se vrátila, všichni seděli na postelích a brečeli. Nechápala jsem to. Když jsem ale pak z malého tranzistoráku, který tam někdo donesl, slyšela o okupaci Rusů, už mi bylo vše jasné.

Potom jsme šli do Očihova na náves na jídlo. Cestou jsem uslyšela takové zvláštní dunění. Po silnici, která vedla na druhé straně údolí, jela dlouhá řada tanků. Pak se na silnici mimo náves objevilo nákladní auto plné sovětských vojáků. Seděli na korbě a působili hrozně. Těch náklaďáků jsem tehdy napočítala osmdesát čtyři.

Za naší ubytovnou na poli byla zvláštní posádka. Jednou nás přišli ti vojáci z ní navštívit. Nebyli to ale Rusi. Spíš vypadali jako Gruzínci nebo Ázerbájdžánci. Chlubili se samopaly a dokonce nám je i půjčili. Na chmelové brigádě jsem do konce nezůstala. Rodiče o nás měli strach, a tak pro nás poslali autobusy. Byla jsem tehdy nemocná, takže jsem domů stejně musela. Jelo se mnou ještě pár lidí, ale většina tam zůstala. Dali si na klopy vlaječky a trikolory. Prostě si řekli, že zemi nyní neopustí a budou pro ni pracovat.

Poloprázdné autobusy se tehdy z Očihova vydaly do Blanska. Jeli jsme přes Prahu kolem Národního muzea. Budova byla rozstřílená a zničená. Na silnici za námi jel obrněný transportér s kulometem. Jako mladí jsme nebrali nic moc vážně a dělali jsme na vojáka v něm různé ksichty. Dokonce jsme vytáhli zubní pastu a na zadní sklo autobusu jsme se snažili azbukou psát ruské nadávky. Bylo ale těžké psát je obráceně a najednou jsme si ani na žádné nemohli vzpomenout. (dk)

Připochodovali od města a byla jich strašná spousta. Připadalo mi to jako věčnost, než prošli
Marta Slezáčková, 70 let, Vyškov, v roce 1968 pokladní ve spořitelně, teď v důchodu

Jednadvacátého srpna jsem byla jako obvykle v práci ve spořitelně na vyškovském náměstí, tehdy se jmenovalo 1. máje. Chvíli po poledni nám nadřízený řekl, že přijeli Rusové, tak jsme museli zavřít pokladnu a jít se podívat ven. Ještě si pamatuji, že jsme museli odevzdat klíče a ty jsme pak někam schovali, aby nikdo nemohl vybrat pokladnu.

Venku jsme čekali a bavili se o tom, co jsme slyšeli z jiných regionů, tenkrát jsme totiž prakticky neustále poslouchali rádio. Probírali jsme, co kde Rusové napáchali. Někdo přišel s tím, že v Prostějově zastřelili nějakého kluka. To nás dost sebralo, byli jsme šokovaní a báli se. Měla jsem strach o svoje malé děti, které čekaly doma. Tenkrát jim byl rok a dva, kdyby něco vypuklo a já se k nim nevrátila, kdoví, co by s nimi bylo.

Na náměstí nakonec Rusové ani nepřijeli, jenom prošli kolem. Neviděla jsem žádné tanky, jenom houf pěšáků. Připochodovali od Bučovic a byla jich strašná spousta. Připadalo mi to jako celá věčnost, než prošli. A potom, co zmizeli z dohledu, jsme se vrátili do práce jako normálně. Myslím, že jsme měli velké štěstí, že tady k žádným násilnostem nedošlo. (cha)

Mysleli jsme si, že jde o vojenské cvičení
Vladimír Ciprys, důchodce z Břeclavi

Vážená redakce, posílám Vám pár vzpomínek z 21. srpna 1968, jak jsem si je uchoval v paměti. Fotografie bohužel nemám, velmi si ale vážím lidí, kteří tváří v tvář obludné vojenské moci zaostřili kamery a pořídili obrazovou dokumentaci.
21. srpen 1968 pro mě začal jako každý jiný pracovní den. Ráno jsem vstával již ve čtvrt na pět, abych stihl brněnský vlak, který odjížděl z břeclavského nádraží kolem páté. V naší partě, která denně dojížděla do Brna za prací, nebyl nikdo informován o událostech té noci.

Když jsme se přiblížili k Brnu, upoutala nás nevšední událost. Z okna vlaku jsme si povšimli spousty obrovitých letadel, které jedno za druhým přistávaly na brněnském letišti. Všichni jsme byli přesvědčeni, že se jedná o další vojenské cvičení. Až když jsme vystoupili na nádraží v Brně, byli jsme informování o té hrůzné události, o „spojeneckých vojácích", kteří v noci vstoupili s okupačním úmyslem na československé území. V okolí brněnského nádraží byla napjatá atmosféra. Lidi se shlukovali, diskutovali, vykřikovali protisovětská hesla a s napětím očekávali budoucí události. Městská doprava stále ještě fungovala, bez větších problémů jsem se dostal až na Poděbradovu ulici, kde jsem pracoval. V tramvaji jsem zaslechl, že v kasárnách na Šumavské se údajně chtějí naši vojáci postavit okupační moci na odpor. Pracovní morálka ten den byla pochopitelně poplatná nové politické situaci. Četli jsme noviny, poslouchali jsme rádio, horlivě diskutovali a většina z nás zásah ostře odsuzovala. Zpáteční cesta na nádraží již nebyla tak jednoduchá, v bráně kasáren stál tank se známým bílým pruhem, ale i odpoledne bylo stále možné se dopravit tramvají do centra města. Pamatuji se, že na náměstí Svobody u banky byla zavěšena šňůra, na kterou lidi věšeli členské průkazky Svazu československo-sovětského přátelství a možná i jiné a šňůra pomalu doutnala.

Vlaky směrem na Břeclav odpoledne jezdily a tak jsem se dostal domů bez problémů. Břeclav dostihla první velká kolona „spojeneckých" tanků ze směru od Bratislavy až v noci. Tehdy se rekonstruovala silnice na Lanžhot, a tak tanky zamířily do města objížďkou po Lanžhotské ulici, což nás velmi vystrašilo. Další kolona pak projížděla městem druhý den odpoledne, byla dosti dlouhá a dosti vystrašeně jsem ji pozoroval z Čechovy ulice i se synem, kterého jsem právě vyzvedl z místních jeslí.
Bohužel jednotný postoj lidí proti okupaci se již brzy po srpnových událostech drobil. Kádrové změny v televizi, rozhlase a novinách způsobily, že již záhy po okupaci se začalo mluvit o přátelské pomoci socialistických zemí, zástupci okupační moci byli zváni na různé místní oslavy a všichni si pamatujeme, že žádný První máj, ani v Břeclavi, se neobešel bez sovětského plukovníka na slavnostní tribuně.

Snažila jsem se vojákům vysvětlit, že jsou tady zbytečně
Ivana Morávková, Hodonín

Jaro 1968 bylo krásné, bylo mi 20 let, pracovala jsem v kulturní oblasti, kde se ledacos  změnilo, a mohli jsme si dovolit, co dříve ne. Vše vypadalo tak nadějně… Ráno 21. srpna jsem se chystala do práce a když jsem si pustila rádio, nemohla jsem uvěřit tomu, co říkali. Šla jsem pak do práce, poslouchala tranzistorové rádio a plakala. Všichni kolem byli stejně šokovaní.

Když pak přijela okupační armáda, lidé na ně křičeli, nadávali jim, snažili se diskutovat. Mluvila jsem tehdy dobře rusky, snažila jsem se vojákům vysvětlit, že jsou tady zbytečně, že u nás žádná kontrarevoluce není. Bylo to zbytečné. Nechtěla jsem pak ruštinu používat, prostě jsem své znalosti zapomněla. Dětinské, ale tak jsme to cítili. Stejně tak se nedokáži dívat bez silných emocí na materiály  z tehdejších dnů. Příliš jsou mi blízké pocity, které dokumenty zachycují. Bylo mi tenkrát 20 let a kdyby nepřišel 21. srpen, mohl být život mojí generace zcela jiný.

Cestou do Brna jsme u krematoria viděli děla namířená na město Naďa Novotná, Brno

Bylo mi tenkrát 14 let a mé sestře 18. Byly jsme na pionýrském táboře na Moravci, sestra již jako oddílová vedoucí. Ráno nás vzbudili, že se musíme sbalit a pojedeme domů, protože naši zemi obsadila spřátelená vojska Varšavské smlouvy. Moc jsme z toho nechápali, ale posbírali jsme svoje věci a nastoupili do autobusů, které mezitím přijely z Brna. Cestou do Brna jsme viděli děla, která byla u krematoria namířena na město. Všude samá nákladní auta plná vojáků.

Dojeli jsme na hlavní nádraží, kde nás vzali do budovy pošty, protože tábor na Moravci patřil tehdy Čs. spojům. Prostřednictvím rozhlasu sdělovali rodičům, aby si nás všechny vyzvedli na poště. Bohužel naši rodiče zprávu neslyšeli, protože byli v té době mimo domov, tak jsme se rozhodly, že se vydáme domů samy. Tehdy jsme bydlely u Zetoru v malé kolonii, které se říkalo Hamburk, protože ji založili dělníci, kteří za války pracovali v nedaleké továrně.

Musím říct, že jsme cestou měly pořádně nahnáno, protože nás předjížděla auta a z nich se koukali právě vojáci spřátelených armád - nutno říci, že pouze sovětští - se samopaly v ruce. Po příchodu domů jsme ještě nějakou dobu čekaly na rodiče, kteří se vrátili ze zahrádky a když nás uviděli,byli na omdlení.

Musím připomenout, že kolonie Hamburk byla postavena mezi poli, takže vojáci se tam ubytovali, jak jsme slýchali - dočasně. My jsme byly holky zvědavé, každou neděli se na poli za naším domkem konala vojenská přehlídka, přijeli generálové a byla velká sláva. My jsme je pozorovaly z okénka na půdě, o čemž ovšem naše maminka nesměla vědět. O tom, že se nedaleko továrny střílelo a byl zastřelen muž jsme pochopitelně věděli, ale nesmělo se o tom nikde mluvit.

Když jsem nastoupila na střední školu, založili jsme pěvecký sbor, který vystupoval s vojáky jednoho brněnského útvaru. Zúčastňovali jsme se všech soutěží - ASUT - armádní soutěž umělecké tvořivosti - které jsme vždy vyhráli, protože to bylo již předem domluveno. Také jsme jezdili po různých posádkách sovětských vojsk - protože vojska ostatních členských států Varšavské smlouvy již dávno odešla - a mluvili jsme s obyčejnými vojáky, kteří nechápali, proč zde jsou, když přece u nás žádná kontrarevoluce nebyla a není. Ale údajně se vrátit domů nesměli, právě z tohoto důvodu, jinak jim hrozila Sibiř.

Takové jsou moje zážitky z let, kdy u nás byla "dočasně umístěna" vojska bratrské Rudé armády. Jenže to "dočasné" trvalo 20 let.

Pověsil jsem housle na hřebík a od té doby na ně ani nevrznul
Jiří Teplý, Hustopeče

V šedesátých letech minulého století založil profesor Antonín Šmarda, tehdejší ředitel Hudební školy Hustopeče, smyčcový komorní orchestr, jehož jsem jako houslista, byl také členem. Pod vedením profesora Šmardy a po pravidelných týdenních zkouškách jsme během jednoho roku dosáhli takové úrovně, že jsme si mohli dovolit veřejně vystupovat. Já sám jsem začínal s hrou na housle v Hodoníně, kde jsem také nějakou dobu byl členem podobného souboru. Po skončení Vysoké školy technické v Brně jsem se v roce 1962 odstěhoval do Hustopečí a zde žiji dodnes. Zde jsem také zažil v roce 1968 náhlé „osvobození" vojsky Varšavské smlouvy, které pak mělo na život všech našich občanů velký vliv, převážně negativní.

Já vzpomenu pouze na náš smyčcový orchestr. Profesor Šmarda několik týdnů po tomto neblahém srpnu nám při jedné zkoušce řekl. „ Nezlobte se na mě, ale já již nemohu dál, já nechci riskovat, že budeme muset povinně hrát na počest narozenin nějakých politiků jako Lenin, Stalin aj. nebo na počest VŘSR atd." Tím, že skončil Antonín Šmarda, tak jsme skončili všichni. Jednak byl jediný z nás opravdu umělecký vedoucí a jeho zdůvodnění nám šlo také od srdce. Tím jsem pověsil svoje housle na hřebík a od té doby jsem na ně ani „nevrznul". To byl pro mě tehdy jeden z mnoha záporů, které mi přinesl 21. srpen 1968.

Svobodné Podyjí Vladislav Rakušan, Znojmo

Situace ve Znojmě 21.8.1968: vzniká redakce ilegálního večerníku Svobodné Podyjí ve složení: Jiří Pilous – Kadrnoška, Jan Machát, Karel Sumbal, profesoři ze znojemské SVVŠ (dnešní Gymnázium) Adam, Štanglová a Čechová a maturanti SVVŠ Vladimír Šiler a Vladislav Rakušan. Sídlo redakce je v klubovně cyklistického oddílu TJ Znojmo na ulici Sokolská (v místech dnešního skate parku) a zajistil ho Karel Sumbal. Tiskne se na cyklostylu podniku Restaurace a jídelny. Počet výtisků je od 500 – 22.8.1968 do 2.000 1.9.1968 poslední číslo 11 – Labutí píseň.

Svobodné Podyjí nebyla jenom redakce, ale také mnoho pomocníků: paní profesorka Jocklová, která překládala potřebné texty do maďarštiny – protože Znojmo bylo obsazeno Maďary, kteří se pak utábořili za větrolamem nad Dobšicemi směrem k Lechovicím. Hlídku měli nad Kuchařovicemi – tam měli Znojmo jako na dlani. Podobně jako kdysi Napoleon. Dvakrát jsem paní profesorku vezl na dvousedadlovém motocyklu Pionýr do jejich ležení coby překladatelku.Nesmím zapomenout na velmi početnou skupinu kolportérů, kteří začínali roznášku každý den v cca 22 hod.

Svobodné Podyjí mimo aktuálních informací ze znojemska a rešerší z tehdy špatně dostupných sdělovacích prostředků – aspoň první dny po jednadvacátém - podporovala také podpisové rezoluce na téma „Neutralita pro ČSSR" a „Odmítáme intervenci vojsk SSSR a dalších zemí Varšavské smlouvy". Tyto rezoluce podepsaly desetitisíce našich spoluobčanů. Byly odevzdány na tehdejší ONV (Okresní národní výbor) a od té doby je již nikdo neviděl.

Svobodné Podyjí vycházelo od 22.8. do 31. 8. 1968, tedy deset čísel a po nastolení první formy censury – počátek normalizace – i když jsme to tehdy tak necítili jsme skončili číslem 11: Labutí písní. Zde je její text: Jsou okamžiky v životě, kdy jedinec přestává myslet jen na sebe, zapomíná na všechny malichernosti a stává se pevnou součástí národního kolektivu.

Redakce Svobodného Podyjí vznikla též z takového okamžiku. Sešli se v ní lidé převážně mladí, s rozličnými názory na svět, ale se společným úsilím pomoci těžce zkoušené vlasti. Jednotlivá čísla vznikala doslova na koleně, každodenním průvodním rysem byly i drobné nedostatky. Přesto ale máme pocit, že jsme nalezli své čtenáře, že jsme té vzrušené době nastavili věrné zrcadlo. Avšak okolnosti spojené s návratem našich vedoucích politiků z internace a požadavky moskevského komuniké nás nutí odložit pera a respektovat nové podmínky. Děkujeme všem svým spolupracovníkům za obětavost a nadšení.

SVOBODNÉ PODYJÍ TÍMTO VÝTISKEM KONČÍ SVOU EXISTENCI. LOUČÍME SE.

Starší generace vzpomíná a srovnává. Mladí se poprvé z tak bezprostřední blízkosti stávají svědky pohnuté historické události. Všichni téměř máme právo být pyšni na jednotu pohledu, odhodlání a činů; semknuti v jednom šiku jsme užaslým i hněvivým zrakem měřili tragédii, jejíž obdobu v dějinách světa nelze najít. Každé ráno jsme se probouzeli jak po hrůzném snu, každé ráno jsme znovu vstávali s nadějemi.

Sen se naplnil, naděje nechť nás i budoucností provázejí. Nadchází další etapa, jsme na jejím počátku, konec je v nedohlednu. Naše město je teď smutné. Zbytky potrhaných plakátů křičí svou výčitku uráženého národa.

Jak zachytili srpnové události čtenáři se můžete podívat zde.

Autor: Redakce

ANKETA

Poznamenala vás okupace v roce 1968?

Ano

60 %

Ne

40 %

Hlasovalo: 57     Anketa byla ukončena

21.8.2013 VSTUP DO DISKUSE 6
SDÍLEJ:

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nové kanceláře pro tisíc lidí otevřeli ve Slatině. Investor už plánuje další

Brno – Další kancelářský komplex se otevřel ve čtvrtek firmám i živnostníkům v Brně. Zájemci jej najdou v městské části Slatina kousek od brněnského letiště. Nové kanceláře ve městě rostou díky nízkým nájmům.

AKTUALIZOVÁNO

Zbrojovka po podzimu pouští Lacka či Vávru, přichází rychlonohý Nigerijec

Brno – Nechtějí navázat na bídný podzim. Nejvyšší představitelé brněnské Zbrojovky po skončení podzimní části první fotbalové ligy intenzivně pracují na obměně kádru. V pátek se čtveřice stávajících hráčů dozvěděla, že s nimi klub už dál nepočítá.

AKTUALIZOVÁNO

Nehoda u Lomničky: Držte se! vzkázali spolužáci. Dívka je stále ve vážném stavu

Lomnička – Nezletilá dívka, která si vážně poranila hlavu při čtvrteční dopravní nehodě u Lomničky na Brněnsku, je nadále ve vážném stavu. „Není už bezprostředně v ohrožení života, ale její stav je pořád vážný. Má poraněnou hlavu a je na umělé plicní ventilaci," uvedl mluvčí Fakultní nemocnice Brno Pavel Žára. Dívka leží na oddělení ARO v Dětské nemocnice v Brně. Při havárii se zranilo celkem pět mladých lidí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies