Truchlící pozůstalí stojící v dešti kolem vykopaného hrobu, do něhož čtyři silní pohřebáci spouští rakev s milovaným člověkem. Nebo rakev mizející v rozžhaveném nitru kremační pece. Tak by teoreticky měli ze světa odcházet všichni zesnulí. Nicméně realita je trochu jiná.

„Stále více zesnulých je pohřbíváno bez obřadu. Myslím, že to je dnešní uspěchanou dobou. Lidé nemají čas na živé, natož na mrtvé,“ posteskl si předseda Sdružení pohřebnictví v České republice Julius Mlčoch. Podle jeho názoru se u nás s pohřby spěchá. Na rozdíl od zahraničí, kde lidé konečné uložení mrtvého co nejvíce oddalují. „Mají tam například prostory, kde se dá u mrtvého v soukromí truchlit. Ty prostory jsou chlazené, aby nedocházelo k rozkladu těla. To tělo tam zůstane třeba pět nebo šest dní a pozůstalí tam mohou kdykoliv zajít,“ dodal Mlčoch.

Pokud by měl někdo zájem o netradiční způsob pohřebního obřadu, není to podle Mlčocha žádný problém. Pokud neodporuje požadavek zájemce etickým nebo právním normám, jsou pohřebnické firmy schopny splnit cokoliv. „Měli jsme třeba požadavek, aby člen Strany přátel piva měl katafalk z pivních sudů. To nebyl problém,“ uvedl. Problém by však nastal, kdyby si budoucí nebožtík přál, aby kolem jeho rovu křepčily striptýzové tanečnice. To by podle Mlčocha odporovalo etickým zásadám.

Lidé, kterým se po pohřbu nechce osamoceně ležet ve studeném hrobě, volí kremaci. Milovníci adrenalinu se nechají například rozprášit z balónu nebo do moře, rodinné typy mohou své milé pozorovat z urny umístěné třeba v knihovně. Pozůstalí ale také mohou zaplatit zhruba devadesát tisíc korun a nechat z nebožtíkova popela vytěžit čistý uhlík, z kterého se posléze nechá vykrystalizovat diamant. Ten pak lze zasadit do šperku a mít tak milovaného člověka u sebe i po jeho smrti.

Ale i kremace mají svá omezení. „Měli jsme třeba požadavek na volné spálení, které po nás požadoval buddhista. Striktně na něm trval, tak jsme mu doporučili, aby se nechal převézt třeba do Indie nebo podobných končin. U nás totiž volné spálení není povoleno,“ řekl Hrdlička. Podle předsedy Společnosti přátel žehu je kremace v České republice velmi oblíbená. V posledních třiceti letech tvoří asi tři čtvrtiny všech českých pohřbů, což je evropský primát. Nejčastější je ve velkých městech. Kremace podle Hrdličky šetří půdu, je hygieničtější a přibližně o čtvrtinu levnější oproti pohřbívání do země.

Česká republika také vede v počtu krematorií na počet obyvatel. U nás je jich sedmadvacet, zatímco na Slovensku mají pouze tři. „Mně se moc líbí styl pohřbu, co se teď praktikuje ve Švédsku. Popel se dá do škrobové schránky a zakope se do země. Za půl roku se člověk promění v kompost a pak se do něj zasadí třeba květina. Já bych ale chtěla být ovocný strom,“ řekla důchodkyně Marta Jelínková.

O možných způsobech pohřbu, nejnovějších modelech rakví, věnců nebo pomníků se mohou případní zájemci poradit příští týden na brněnském výstavišti. Ve čtvrtek zde vypukne mezinárodní veletrh pohřebnictví Venia, jenž je jediný svého druhu u nás. Koná se každé tři roky, letos poprvé na jaře. Podle slov Julia Mlčocha je to proto, že máj je měsíc lásky a smíření.