Náplní jeho práce je doprovázet mentálně postižené na různá místa. „Nejčastěji jde o komunitní centra, chodím s nimi ale i do divadel, kin nebo muzeí. Jezdíme hlavně hromadnou dopravou, chceme tak naše klienty co nejvíc zapojit do běžného života" vysvětluje Pařízek. Stará se jak o lidi s mentálními, tak fyzickými postiženími.

K dispozici svým klientům musí být na zavolání. „Většinou jsme na službách předem domluvení, někdy mě ale potřebují i o víkendech. Musím být ve střehu," podotýká třiadvacetiletý asistent.

K sociální práci ho přivedly jeho sestry, které se obě pohybují v oboru. „Zjistil jsem, že mě baví být mezi lidmi a být jim užitečný. Přes Diecézní charitu v Brně jsem se pak dostal k asistencím," říká rodák z Moravan u Brna. Při práci v charitě poznal svou přítelkyni Janu (spolu s ním na snímku), která se postiženým také věnuje.

Při začátcích své profese musel projít speciálním kurzem, každoročně se navíc rekvalifikuje. Školení ho naučilo správně zacházet i s lidmi podstatně většími než je on. „Jeden můj klient má dva metry a přes sto kilo. Chce to zručnost a ukázat mu, kdo z nás dvou velí," usmívá se Pařízek. S mužem chodí pravidelně plavat do bazénu na Kraví hoře.

Dříve také pracoval v chráněném bydlení svatého Michaela v Gorkého ulici, kde jsou postižení ve společných bytech. Zaměstnanci tam na ně dohlíží a snaží se simulovat jim běžnou domácnost. „Asistoval jsem tam při běžných denních aktivitách, jako třeba mytí nádobí nebo nakupování. Rád bych se tam teď vrátil," přeje si asistent.

Zapojit se do práce s postiženými může podle něj každý. „Asistentů je na počet klientů celkem málo, takže rádi uvítáme pomocné ruce. Stačí se začít zajímat," říká Pařízek.

Asistenci by se rád věnoval i do budoucna. „Studuji sice cestovní ruch, ale sociální práce se vzdát nechci. Mezi lidmi jsem rád," říká.

ONDŘEJ PLEVÁK