Na svůj pobyt v „Čekárně na Osvětim“ ve čtvrtek vzpomínala temperamentní osmasedmdesátiletá brněnská klavíristka při besedě na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Její vyprávění doprovázelo vernisáž výstavy Děvčata z pokoje č. 28, L 410, Terezín.S číslem G 484 patřila Flachová do prvního rodinného transportu, který v roce 1941 vyjel z brněnského vlakového nádraží. Už první dny v nacistickém koncentračním táboře Terezín se naučila sebeovládání. „Buď to člověk vzdá, nebo začne bojovat. Já začala bojovat. Když jsem první den při sčítání omdlela, zařekla jsem se, že to už víckrát neudělám. Tušila jsem totiž, což se mi později potvrdilo, že omdlévat se nevyplácí,“ říká Flachová.

S jinými dívkami v Terezíně žila na pokoji číslo 28 a dostala přezdívku Flaška. Na návrh jedné z vychovatelek vznikl sněm, kterému dívky daly jméno Maagal, což v hebrejštině znamená kruh nebo dokonalost. „Do něj se dostala jen ta děvčata, která se dobře chovala a zlehčovala život druhým,“ vzpomíná Flachová, která účinkovala i ve známé terezínské dětské opeře Brundibár.

Dívčí parlament měl svoje heslo, hymnu i vlajku. O tu se čtyři dívky, které na pokoji 28 zbyly na konci války, rozdělily. „Rozstřihly jsme ji na čtyři díly a slíbily jsme si, že až se znovu setkáme, vlajku znovu sešijeme,“ říká Flachová. Své dřívější kamarádky opravdu znovu uviděla. Ale až po čtyřiceti letech. „Po válce si každý musel dát do pořádku zdraví, dohnat vzdělání a pak i založit rodinu. Až když jsme všechno splnily, začaly jsme po sobě intenzivně pátrat,“ vypráví Flachová.

Z pětašedesáti dívek, které pokojem 28 prošly, jich přežilo útrapy koncentračních táborů jen patnáct. A z nich je deset pravidelně v kontaktu. „Některé žijí v Izraeli. Dvakrát do roka se setkáváme a taky si telefonujeme. Co jsme prožily, to nás spojilo. Dodnes jsme víc než rodina,“ dodává Flachová.
Po válce se přihlásila na konzervatoř. Aby mohla hrát na vysněný klavír, musela rozhýbat své prsty, omrzlé z práce v terezínské zimě.