Projektant Rudiš: Na konzervaci Lesné je už pozdě

Viktor Rudiš je významnou osobností brněnské architektonické scény už od šedesátých let minulého století. S dalšími třemi projektanty tehdy navrhl podobu brněnského sídliště Lesná. Obytný komplex, při jehož plánování architekti zohlednili vzhled krajiny i potřeby budoucích obyvatel, se možná v budoucnu stane památkovou rezervací.

Lidé, kteří na Lesné žijí, se tím snaží zabránit stavbě osmipatrového domu s obchody a podzemními garážemi v místě, kde je dnes nákupní a kulturní středisko Obzor. „Na ochranu sídliště je ale už pozdě. Lesná potřebuje spíše oživení než konzervaci,“ soudí o snahách tamních obyvatel architekt. I když přiznává, že panelové domy měly své chyby, lidem zajistily byty se slušným technickým vybavením. Což se podle něj nedá říct o leckterých domech, které vznikají v posledních letech.

V posledních měsících rozpoutali obyvatelé Lesné bitvu o to, aby se ze sídliště stala památková rezervace. Co o tom jako poslední z žijících projektantů soudíte?
Ta iniciativa není sama o sobě špatná, protože se lidé začali starat o osud svého okolí. Snaha o ochranu sídliště však přichází pozdě. Lesná se totiž v posledních letech radikálně změnila, a to jak z hlediska vzhledu, tak i funkce. Já sám jsem přibližně před šesti, sedmi lety, když ještě žil kolega František Zounek, podával návrh na její památkovou ochranu. To však bylo v době, kdy celý komplex ještě nepoznamenalo tolik architektonických zásahů.

Jakých zásahů?
Tam se stalo několik věcí. Skoro všechny velké domy dostaly brutální panelové lodžie, které změnily jejich vzhled a porušily charakteristické vodorovné linie. Na některých domech se navíc objevily nástavby, které zcela pokazily jejich měřítko. Největší rána, kterou však Lesná dostala, bylo zrušení tří ze čtyř center s kulturním a společenským zázemím.

Máte na mysli podobná, jako je sporný Obzor?
Ano, přesně taková centra byla původně čtyři. Rozložili jsme je pravidelně po celé ploše sídliště, lidé tam našli obchody i kulturní a společenské zázemí. Z nich přežívá, nebo spíše živoří dnes už jen ten sporný Obzor. Dvě jsou zbouraná a nahradily je obytné domy, to třetí leží na svážném území a všichni se mu vyhýbají. Lesná tak ztratila všechny prostory pro veřejné využití, pro obchod, služby, pro občanskou vybavenost.

Jak dopadla vaše žádost o památkovou ochranu?
Náš návrh nikdo nepodpořil. Ani lidé, ani městská část, ani památkáři, takže dál pokračovaly úpravy, které sídliště poškodily. Mrzelo nás to a mě to mrzí dodnes. Měli jsme totiž šanci chránit sídliště, které bylo ceněno hned z několika důvodů. Za zajímavý urbanismus velkých hmot položených volně v terénu, za kultivovanou a jednotnou architekturu těch domů a za dobrou funkci a dobrou organizaci celého sídliště. To vše se dnes změnilo k horšímu a navíc bohužel nevratně.

Takže po všech těch změnách je už ochrana zbytečná?
Nemá cenu sídliště v tomto stavu zakonzervovat. Lesná už dnes není typická městská čtvrt. Chybí ji vybavení i pracovní příležitosti. Místa, kde by se lidé mohli setkávat. Je to vlastně taková mrtvá struktura, která slouží jen k bydlení.

Místním však nevadilo, když přišli o zázemí, o kterém mluvíte. Zjevně jim vadí až plánovaná stavba.
Mají dojem, že ten nový dům jim znehodnotí bydlení. Já si však nemyslím, že to nutně musí dopadnout špatně. Investor si dokonce zjistil, že já jsem ještě jako spoluautor sídliště naživu, a přišel za mnou svůj plán konzultovat. Říkal jsem si, že když už se tam má stavět, mělo by to odpovídat charakteru místa i Lesné, což jeho původní návrhy od různých architektů nesplňovaly. Nabídli jsme mu několik dalších variant, které se dnes projednávají.

Pamatujete si, jak na vás působila krajina před tím, než se sídliště začalo stavět?
To bylo krásné místo. Taková planina, svah obrácený ke slunci a k městu, uprostřed rokle. Dřív to bývalo jakési cvičiště. Zkrátka takřka ideální staveniště relativně blízko k městu, které je už dnes vzácné.

Popisujete to velmi malebně. Nebylo vám líto takovou krajinu zastavět?
No tak líto… Měli jsme za úkol stavět byty v době, kdy všichni potřebovali bydlet. Tak jsme se snažili udělat to co možná nejlépe. Tehdy byla populární vize takzvaného města v zeleni. Ve skandinávských zemích se taková satelitní městečka dokončovala a my si některá jeli prohlédnout. Třeba ve Finsku jsme viděli jedno sídliště mezi borovicemi, vodou a kamením. Říkali jsme si, že to vypadá úplně ideálně. Vyvstávaly však i otázky, zda je to opravdu ta nejlepší forma bydlení.

Proč jste začali pochybovat?
Objevovaly se sociologické rozbory, které tvrdily, že izolované domy ztěžují vzájemný kontakt lidí a že mohou vyvolávat pocity osamění. Tradiční městská struktura s ulicemi, kde pořád někdo chodí, je podle nich bezpečnější a více přispívá k soužití lidí. Takže i takových rizik jsme si byli vědomi. A ukázalo se, že to je pravda. Znám lidi z Lesné, kteří se třeba bojí chodit do divadla, protože na ulicích je tam večer pusto a prázdno.

Čemu vděčí Lesná za to, že je tak povedeným a oceňovaným sídlištěm?
Vznikala v době, kdy hromadná bytová výstavba teprve začínala. Ještě sice neplatila tak přísná typizace objektů, ale už platila přísná čísla, která nám říkala, jaké vybavení na určitý počet obyvatel musíme postavit. Jak velká samoobsluha, jak velká hospoda, kolik škol a školek a tak dále. To nebylo špatné, a pokud se podle nich důsledně postupovalo, tak lidé dostali pohodlné bydlení a vše, co k němu náleží. Obchod přes ulici, školku a školu na dosah, knihovnu, kulturní sál, všude bylo blízko. No a Lesná jako jediné brněnské sídliště měla to štěstí, že se vše podle plánu postavilo, a dokonce včas. Takže když se tam lidé stěhovali, už bylo vše hotové. Pak se stavěly Bohunice a Líšeň, ale tam už to tak nešlo. Narůstaly nedostatky, nestíhalo se dokončování a ideálně dostavenou čtvrtí zůstala vlastně jen Lesná. Systém ostatních sídlišť byl sice na svoji dobu dokonalý a kompletní, ale kvůli restům a nedodělkům fungoval stále méně než právě na Lesné.

Normy, podle kterých se stavělo, se od těch dnešních liší. Jak to bylo například s auty?
Počítalo se s tím, že obyvatelé jednoho bytu budou mít jedno auto. To už je dnes jinak, takže samozřejmě nastal problém s parkovacími místy.

Co si o panelové výstavbě myslíte teď s časovým odstupem?
Paneláky nebyly ideální, ale měly jednu pozoruhodnou vlastnost. Stavělo se rychle a celý rok. Třeba na Lesné jsme postavili patnáct stovek bytů za rok. Návrh panelového domu byl zpočátku velice primitivní, ale postupně se zlepšoval, takže poslední paneláky nabízely velkou paletu bytů různých rozměrů. Měly sice své technické problémy, ale na druhou stranu byly promyšlené do detailů. Tam se nemohlo stát, že by kvůli vypínači nešlo někam postavit skříň. O panelácích se říkal takový aforismus – pravdivý jak panelák. Tam totiž nic není jen na oko, jen dekorativní.

Jak se díváte na současnou bytovou výstavbu?
Po revoluci přišla velká kritika panelových sídlišť. Snášely se na ně výroky jako „králíkárny“ a „vrchol banality“. Strohost paneláků proto většina měst začala měnit na tvarovou i barevnou pestrost všeho druhu. Co se týče nové výstavby, její úroveň je různá. Myslím si ale, že často ani nedosahuje úrovně paneláků. A to říkám s plným vědomím toho, že se mnou bude málokdo souhlasit. Mnohé ty domy jsou špatně půdorysně řešené, je na nich vidět, že jsou šité horkou jehlou, jen aby se rychle prodávaly. A samozřejmě se myslí jen na byty či domy bez dalšího vybavení. Škola není, školka není… Domnívám se, že některé nové kolonie na okrajích měst se časem přežijí a nahradí je něco hodnotnějšího.

Pojďme se od bytové výstavby přesunout ke stavbám veřejným. Co soudíte o tom, že se u nás obvykle staví bez architektonických soutěží?
Zatímco na osmnáct stovek staveb se v Česku ročně vypíše soutěž obchodní, jen na pouhých dvacet se vypisuje také soutěž architektonická. A výsledek tomu zcela odpovídá. Můj kamarád žije ve Švýcarsku a tam se dělá soutěž i na hasičskou zbrojnici na venkově. Tady by to nikoho ani nenapadlo. U nás vznikl bez soutěže i Justiční areál za dvě miliardy.

A líbí se vám?
Je pozoruhodné, že rezort spravedlnosti za posledních dvacet let všechny své stavby zadával bez architektonické soutěže. Přitom jsou to soudci a měli by mít jakési povědomí o kulturním významu architektury. Naopak ministerstvo zahraničních věcí zadává na všechny své ambasády architektonickou soutěž, protože vědí, že je to jejich vizitka v zahraničí a musí tam postavit slušný dům. Justiční areál v Brně je banální architektura a zmařená příležitost. A teď se tu chystá další taková akce.

Máte na mysli televizní studio, které má stát v Líšni v areálu Zetoru?
Ano. Televize sice tvrdí, že si pohlídá technické záležitosti. Ale to by jim nikde jinde v Evropě neprošlo. To je totiž nepochopení práce architekta, který přece není žádný dekoratér. Architekt se musí postarat o funkci, cenu stavby i konstrukci. Vždyť přece televizní studio není jenom nějaký hangár. Ale už je vypsaná obchodní soutěž, kde jsou takové podmínky, že je žádný architekt nemůže splnit.

Podílel jste se také na rekonstrukci pavilonu G na brněnském výstavišti. Co říkáte tamnímu nejnovějšími pavilonu P?
Výstaviště je živé muzeum moderní architektury se slavnými stavbami z doby svého vzniku. Je přirozené, že i současné novostavby by měly mít vysokou architektonickou úroveň. Jenže veletrhy jsou komerční organizace, kde obchodní zájmy mohou převažovat nad architektonickými.

Souhlasíte s odsunem brněnského nádraží?
Patřím spíše k odpůrcům. Mám dojem, že nádraží má být blízko centra. Tam, kde chodí lidé, a ne někde daleko. Navíc si myslím, že to nové nádraží, pokud vůbec někdy vznikne, bude jenom velké betonové monstrum.

A jak byste naložil s rozvojem Jižního centra?
Je to velmi dobrá příležitost pro rozvoj města. Dobrým příkladem je například Vaňkovka. Je napojená můstkem na centrum města a nikdo tam díky tomu nemusí jezdit autem. Tvoří vlastně takovou novou ulici, kterou si lidé oblíbili a která navíc skvěle využila původní fabriku. Jiným dobrým příkladem je například Spielberk Office Center. Moc pěkné budovy, kde ovšem našla zázemí jen administrativa a nic jiného.

Kudy tedy podle vás vede správná cesta rozvoje města?
Myslím, že úspěšné jsou hlavně ty čtvrtě, kde se jednotlivé funkce navzájem doplňují. Tedy ty, ve kterých lidé najdou bydlení, obchod i práci. To je pak živý organismus, který funguje . Pokud se někde jenom bydlí a jinde jenom pracuje, přináší to problémy jak ta místa spojit a jak mezi nimi převážet lidi. To byl ostatně hned od začátku i problém Lesné, který v podstatě trvá dodnes.