„Děti nám píší hlavně přes sociální sítě místo toho, aby přímo volaly. Často také používají komunikační počítačový program Skype," upozorňuje na nové trendy vedoucí linky důvěry Bohuslava Horská.

S jakými problémy se děti nejčastěji svěřují?

Existuje několik různých oblastí. Jsou to například problémy s příjímáním sama sebe, nebo s dospíváním obecně. Děti se na nás obrací i s otázkami ohledně prvních partnerů a sexu. Volají také kvůli problémům se sebepoškozováním. Další z četných témat jsou špatné, neuspokojivé vztahy v rodině, kdy si děti například stěžují, že je doma někdo nějakým způsobem týrá.

Jak můžete zakročit v případě, že se dozvíte o týraném dítěti?

Když se hodnověrně dozvíme, že se někde děje něco špatného, máme oznamovací povinnost. V krizových případech proto voláme policisty. Velmi často potom dáváme dětem kontakty na sociální pracovníky. Pokud chtějí, pomůžeme jim i s voláním na úřady, případně doporučíme krizové centrum.

Volají vám častěji děti z chudých či jinak sociálně vyloučených rodin?

Spíš se mi zdá, že děti z tohoto prostředí si ani nemyslí, že by pro sebe mohly chtít něco lepšího. Problémy se tam moc neřeší, nemají to naučené. Nejčastěji nám tedy volají děti z celkem běžných rodin.

Jsou to častěji dívky nebo chlapci?

Volají nám i dospělí. Statistiku máme celkovou a ne jenom za děti. Už dlouhodobě jsou naši klienti hlavně ženy, ale začíná se to trochu srovnávat. Dřív volalo až pětkrát víc žen. Dnes už volají zhruba z jedné třetiny i muži. Souvisí to mimo jiné i s tím, že nám mohou také psát a nemusí jen volat.

Vryl se vám nějaký případ do paměti?

Neměli bychom příběhy dětí vyprávět, aby se v nich nikdo nepoznal. Obecně je ale pokaždé skvělý pocit, když se nám poté, co se na nás obrátí nějaké dítě, které už je na ulici, podaří s ním jeho nesnáze probrat tak, že uvidí i druhou stranu problému a vrátí se domů. Je totiž velmi důležité, aby mělo dítě zastání třeba i u jiného dospělého, než jsou rodiče.

Nejen Míša Muzikářová. Ročně se ztratí pět tisíc dětí. Po dvou stovkách se stále pátrá

Česká republika - Už více než měsíc policie pátrá po dvanáctileté Michaele Muzikářové z Ústí nad Labem. Její zmizení v mnoha ohledech připomíná sedm let starý případ devítileté Anny Janatkové, která se ztratila cestou ze školy a policisté ji našli po pěti měsících zavražděnou nedaleko bydliště v Praze-Troji. Jak ukazují data získaná od policie, ročně se v Česku pátrá po zhruba pěti tisících dětech a mladistvých.

Jak pomoci týranému dítěti?
∙ Zeptat se dítěte, jestli ho něco netrápí nebo mu někdo neubližuje.
∙ Pokud je to možné, zranění dítěte vyfotit.
∙ Pokud chování dítěte nasvědčuje týrání, má každý oznamovací povinnost, policisté prověřují i anonymní oznámení.
∙ Kromě policistů a sociálních pracovníků je možné kontaktovat i nestátní organizaci.

Největší organizace:
∙ Linka bezpečí: 116 111
∙ Modrá linka důvěry: 549 241 010, 608 902 410
∙ Dětské krizové centrum: 777 715 215, 241 484 149
∙ Bílý kruh bezpečí: 116 006
∙ NF Ztracené děti: 724 116 600

Pro nejvážnější případy spouští policie od roku 2010. „Národní koordinační mechanismus pátrání po pohřešovaných dětech", známější jako Dítě v ohrožení.

Do poloviny února letošního roku jeho prostřednictvím policisté hledali 159 dětí, které se ocitly v bezprostředním ohrožení zdraví či života. „Většina takových pohřešovaných se najde v rámci hodin," říká Petra Binková, která má na ministerstvu vnitra pátrání po zmizelých dětech na starosti.

Její slova ostatně dokládají i dva ze tří letošních případů Dětí v ohrožení čtrnáctiletého chlapce z Rokycan a jedenáctiletého hocha z Plzně, který se ztratil cestou na nákup. Do několika hodin byli zpátky u rodičů.

ÚTĚKÁŘI I ÚNOSY RODIČI

Ročně policie vyhlásí kolem pěti tisíc pátrání. Většinou po dětech a mladistvých, kteří sami utekli od rodiny nebo z „pasťáků" či jsou „uneseni" jedním z rodičů.

Zhruba čtvrtina mizí od rodiny, tři čtvrtiny jsou „svěřenci" z ústavů. Mladší 15 let tvoří opět zhruba čtvrtinu, zbytek jsou ti, kteří již mají občanský průkaz, ale ještě nejsou plnoletí.

KLUCI VERSUS HOLKY

Co se týče pohlaví, vedou hoši těch mizí více než polovina, ale v posledních letech narůstá podíl dívek. V roce 2010 jich bylo 37 procent, loni už 44.

Když se jde ještě do většího detailu, lze najít další zajímavé rozdíly zatímco u chlapců jsou mezi útěkáři především svěřenci z ústavů bez ohledu na věk, u dívek to neplatí. Ve věku do 15 let se pátrá více po těch z rodin než z ústavů. „V celé Evropě utíká obecně více dívek, v tomto ohledu tedy jen dorovnáváme tento trend," poznamenává Binková.

V posledních letech prý na útěcích mohou mít výraznější vliv sociální sítě. „Děti utíkají hlavně kvůli náročné rodinné situaci," říká Michaela Pišiová z Linky bezpečí.

V loňském roce na ni zavolalo 312 dětí, které opouštěly domov nebo o tom uvažovaly. Dvanáct z nich bylo týraných nebo zneužívaných.

Časté jsou také útěky ze strachu z reakce rodičů. Například v době kolem konce školního roku a vysvědčení se podle policie ztrácí více dětí než jindy.

KDYŽ SE NENAJDOU

Z policejních statistik vyplývá, že se nyní pátrá po dvou stovkách dětí. Především jde o ty, které utíkají opakovaně často z ústavů. V kolonce „pohřešované" je 17 dětí. Většinou jde o ty, které „unesl" rodič.

Co se děje, pokud se je dlouhodobě nedaří najít? „Aktivní pátrání trvá dvacet let od vyhlášení. Během nich se vyšetřovatel k případu vrací, poté se založí do archivu. V archivu se spisy uchovávají do sta let věku pohřešované osoby," uzavírá Binková.