Po pěti letech od doby, kdy ho římskokatolická církev vyslala do služby v armádě, se loni účastnil své první zahraniční mise. A to v nebezpečné oblasti afghánského Bagramu. „Náš úkol bylo hlídat základnu a velení a zabránit pozemním útokům," vypráví devětatřicetiletý muž.

Nepřátelé napadali raketovými útoky základnu až dvakrát týdně. „Člověk výbuchy někdy jen slyší, jindy i vidí. Stalo se nám i, že raketa dopadla tři sta metrů od nás. Na vojáky jsou proto kladené obrovské nároky. Rok před námi zemřelo v Afghánistánu pět mužů a pocit ohrožení vlastního života je něco, s čím musíte žít na misi pořád," vypráví muž, který riskoval svůj život půl roku.

Vojákům pomáhal vyrovnat se s napětím a stresem. „Moje práce není jen pořádání bohoslužeb. Hlavní náplň jsou rozhovory, semináře a přednášky na různá témata," upřesňuje a dodává, že s vojáky nepracuje jenom na misi. Před ní se podílí na jejich přípravě a pak jim pomáhá vyrovnat se s návratem do běžného života.

Zdůrazňuje, že vojenští duchovní mají zásadu víru nikomu nevnucovat. „O Bohu nikdy nemluvíme první, ale čekáme, až se člověk zeptá sám," vysvětluje. Dodává, že o společné modlení má sice zájem jen část vojáků, ale rozhovory a přednášky vyhledávají všichni.

Kaplan má v misi i povinnosti běžného vojáka, s jedinou výjimkou. „Nikdo mě nemůže nutit nosit zbraň a účastnit se útočných vojenských akcí," uzavírá.

LUCIA TUPÁ