VYBERTE SI REGION

Jsem slepá. Řídím se podle paprsků slunce.

BRNO - Redaktorka Brněnského Deníku Rovnost prošla centrum Brna se šátkem na očích a s bílou holí. Zkoušela, jak se žije slepým.

30.7.2007
SDÍLEJ:

Podél zdi a s bílou holí se redaktorka ještě orientovat mohla. Na překážku v podobě vyčnívajícího stolku v úrovni břicha připravena nebyla. Josef Konečný (vpravo) je zvyklýFoto: DENÍK/Drahomír Stulír

Po ulici chodí se silnými brýlemi a bílou holí. Brýle mu nepomáhají lépe vidět. Je totiž slepý. Jen chrání jeho oči před větvemi stromů a keřů. Orientovat na ulici se Josef Konečný učí podle slunce.

Redakci Brněnského Deníku Rovnost pomůže na vlastní kůži zažít, jaké to je, pohybovat se po ulicích jako slepý.

Na zastávce nás čeká jeho asistentka Alena Pekárková. Blonďatá drobná žena, která slepému muži občas popisuje to, co nemůže vidět. Před divadlem začíná naše hra na vlastní kůži. Vytahuji šátek a dávám si jej na oči. Úkol zní: v absolutní tmě musím projít centrem k nádraží.

„Jsme na rohu. Před námi je Kobližná, nalevo Jánská,“ říká Konečný, který je zavěšený do své asistentky. Půjčila jsem si totiž jeho hůl. Alena mi pomůže hůlkou poklepat na zeď prvního domu. Řada budov teď bude mojí linií.

Jdeme. Jsem přesvědčena, že vím, kde právě jsem. Pod šátkem se mi promítá film o Kobližné ulici. Najednou je mezera mezi ulicemi větší, než můj film pod šátkem ukazuje. Proboha, kde je zeď domu? Zastavím se a snažím se poslouchat ostatní chodce.

Mlátím kolem sebe s představou, že čím víc budu zběsilá, tím dřív najdu pevný bod. „Už vás nenecháme trápit,“ slyším za zády. „Otočila jste se o sto osmdesát stupňů. Jste zase zpátky, nedaleko divadla. Ta spořitelna, o níž jste mluvila, to byl květináč, který stál u zdi,“ prozrazuje asistentka.

Má představa o Kobližné ulici je pryč. Vůbec nechápu, kde teď jsem. „Stojíte u květinářství,“ chápe moji nervozitu muž, který sám nic nevidí. Bílou hůlkou střídavě ťukám do dlažby a do zdi domu. Najednou klepání změní zvuk. Třikrát do věci přede mnou bouchnu. „To je odpadkový koš,“ prohlásím jistě a snažím se mu vyhnout.

Po pěti minutách se dozvím, že to bylo auto. „Ten chlap, co mu patřilo, docela zuřil. Vyvedlo vás to ze směru. Jste na druhé straně ulice a jdete zase zpátky k divadlu,“ popisuje mi realitu asistentka Alena.

Cítím se bezmocně. Musím se nechat přitisknout znovu ke zdi. Teď už nejdu tak jistě, ale kupodivu to jde už docela dobře. Další zrada: plechové „áčko“ u kavárny. Stačilo by, kdyby ho ráno někdo vystrčil o metr dál směrem do ulice, aby zůstal volný průchod podél zdi. „Už jsme u nádraží?“ ptám se. Cesta je nekonečně dlouhá.

„Ještě jsme ani nepřešli Orlí,“ reaguje muž, zavěšený do Aleny. „Víte, jak poznáte, že jste na křižovatce? Vyšla jste ze stínu domů na sluníčko, které vás teď hřeje z pravé strany. Řídím se jím vždycky, když mám pocit, že jsem se otočil tam, kam jsem neměl,“ radí mi Konečný.

Po šesti informačních tabulích, které musím obcházet a pak zase složitě hledat linii domů, dorazíme k podchodu. Snažím se ucítit, odkud jde teplo od slunce. Nic. Tato rada pro začátečníka neplatí. Zkusím tedy zamířit tam, kde si myslím, že začíná pasáž. Jdu za vůní pizzy u okénka. Ruka zezadu mě prudce strhne zpět.

„Tam jsou schody, pozor!“ stihne mě zadržet Alena. Nezbývá mi nic jiného, než se od ní nechat dovést k tomu správnému občerstvení.

„Tady chybí majáček, který by slepé upozornil, jak se dostat ke schodišti do podchodu. Byl tady, ale už nejméně pět let nikoho nezajímá, že nefunguje. V podchodu bylo v roce 1994 šestnáct majáčků. Dnes z nich už polovina nefunguje,“ říká Konečný.

Konečně jsem dole v podchodu. Najednou cítím strašnou ránu do břicha. Je to pultík u pekárny. Končím. Jsem na konci podchodu.

Cesta od Malinovského náměstí k Tescu mi trvala hodinu a půl. Běžně trvá deset patnáct minut. Odvazuji si šátek a cítím se provinile. Pro mě to byla jen hra. Pro Josefa Konečného a řadu dalších každodenní zkušenost.


Nevidomí v číslech:

– v kraji žije asi 10 000 lidí s těžkou poruchou zraku. Jen v Brně jich je přes 5 000
– o zrak přicházejí především lidé nad padesát let
– nevidomí a lidé s vadou zraku jsou ze sedmdesáti procent nezaměstnaní
– nevidomí lidé dokážou pracovat s počítačem. Nejčastěji pracují jako maséři, telefonní operátoři nebo hudebníci.

 

30.7.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Průměrná mzda na jihu Moravy vzrostla o pět procent na 26 413 korun

Brno - Průměrná mzda v Jihomoravském kraji vzrostla ve 3. čtvrtletí meziročně o pět procent na 26.413 korun. Zaměstnanci si tak v průměru polepšili o 1261 korun. Reálný růst mezd s ohledem na inflaci dosáhl 4,5 procenta. Vyplývá to z informací, které v pondělí zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).

AKTUALIZOVÁNO

Zátah revizorů v rozjezdech: Pozvracím vás, hrozil černý pasažér

Brno /REPORTÁŽ/ – Téměř prázdnými ulicemi nočního Brna se řítí potemnělý autobus. Navzdory tomu, že v něm sedí devět revizorů a osm strážníků, světla v kabině jsou zhasnutá. „Je to proto, aby působil nenápadně," vysvětluje mluvčí brněnských strážníků Jakub Ghanem. Autobus totiž jede na další ze zátahů revizorů v nočních linkách, takzvaných rozjezdech. O víkendu při něm zkontrolovali dvanáct autobusů, chytli téměř sto černých pasažérů. Za jedinou noc revizoři dokáží zkontrolovat až devět set cestujících.

Německý dům? S portrétem Adolfa Hitlera, ukazuje také nová kniha

Brno – Když v roce 1900 vyšla série fantaskních pohlednic o tom, jak bude Brno vypadat za sto let, byla na nich spousta vzducholodí a snových vynálezů, ale Německý dům stál stále na Lažanského – dnešním Moravském náměstí. Nakonec se tato budova v Brně dočkala čtyřiapadesáti let. Poté ji město na přání mnoha Čechů zbouralo. Historii Německého domu a s ním spřízněných spolků představuje nová kniha, jejíž křest je ve čtvrtek v Moravském zemském muzeu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies