Rosice viděly průvod bojovníků všech historických epoch

Ozbrojené síly vede středověký purkrabí na voze taženém koňmi. Následují ho seřazené šiky rytířů v lesknoucím se brnění. „Za krále!,“ vyvolávají hrdelními hlasy šlechtici s erby na svých štítech. Následuje je tlupa, kejklířů, markytánek a jiné lůzy doprovázející vojsko. Ti ale, přestože to většinou bývá zvykem, ještě netvoří úplný konec pochodující armády.

Následuje je další skupina zbrojnošů. Ti na rozdíl od těch prvních už nepůsobí tak vznešeně. Dlouhé nečesané vlasy jim splývají na zaprášené pancíře, které jsou vinou desítek prodělaných bitev místy poměrně potlučené. „Ten náš pán to je ďas! Mlátí nás jako ras!,“ vyřvávají přiopile bojovníci. Nechávají mezi sebou kolovat plechové korbele s vínem a to jim ulpívá na neholených bradách.

Je horký den. Slunce ušlo hodinu cesty od poledne a nesourodá mašírující armáda je vystavena jeho paprskům. Davy lidí, kteří průvod pozorují, se raději tísní na jedné straně ulice v úzkém pruhu stínu u nízkých domů. „To víš, že je jim horko. A to jenom pochodují, představ si, kdyby museli v takovém vedru bojovat,“ říká asi třicetiletý otec svému malému synovi. Ten už ukazuje prstem a upozorňuje otce na další vojáky, kteří jsou zase trochu odlišní, než ti předchozí.

Za středověkými rytíři v plátových zbrojích pochodují další zbrojnoši v kroužkových košilích. Ty zase následují halapartníci v renesančních hrudních plátech, neboli kyrysech. To už se ozývá latinské vyvolávání římského centuriona vedoucí zbytky své kohorty. „Ave centurion,“ salutují legionáři. Voják nesoucí hrdě standartu s římskou orlicí je přes brnění oděn v medvědí kůži. Tomuto válečníkovi je horko nepochybně.

Proti Napoleonovi

Římany následuje další jednotka, s kterou se v boji určitě nikdy nepotkali. Museli by totiž překonat propast více než tisíci let. „Links. Links. Links,“ udává tempo marše velitel rakouského císařského vojska se stejnou vervou, jakoby jeho vojáci vytáhli zrovna proti Napoleonovi.

Různorodý průvod uzavírají zase vozy. Tentokrát ale nejsou tažené koňmi. Jsou ze zeleně natřeného plechu a po bocích nesou bílou hvězdu americké armády. Z vojenských Jeepů zdraví američtí vojáci přihlížející možná stejným způsobem, jako když armáda generála Pattona osvobodila Plzeň.

Poté, co celý průvod projde středem města ze zámku tam a zase zpátky, bojovníci se rozptýlí a většina jich odpočívá ve stínu u svých polních stanů. „Horko v brnění opravdu je, ale člověk si zvykne. Stejně tak na to, že může vážit i čtyřicet kilo,“ říká Tomáš Juklíček. Jeho skupina Kompanie přijela do Ivančic až Brandýsa nad Labem.

Jeho replika středověké zbroje ho vyšla asi na třicet tisíc. „Člověka to musí bavit. Musí tím žít. Já jsem tím žil už od malička,“ směje se asi dvacetiletý dlouhovlasý mladík. Omluví se a jde zase odpočívat do stínu pod strom, asi za hodinu totiž pokračuje rosický rytířský den šermířskými kláními.