VYBERTE SI REGION

Přežil pochod smrti, gulag i uranové doly

BRNO - Rodilý Brňan Roman Frait vypráví o svém dramatickém životním osudu. Přes všechna příkoří zůstává optimistou

14.10.2007
SDÍLEJ:

Přežil Gulag. Roman Frait.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Za podezření ze špionáže ho v roce 1952 odsoudili v bývalém Sovětském svazu na pětadvacet let do nejtěžšího vězení. Bylo mu pouhých sedmnáct let a nebýt jeho šikovného obhájce, kdoví jak by tehdy mladý chlapec skončil. Rodilý Brňan Roman Frait dnes s úsměvem vzpomíná, jak mu při obnovení procesu dala o přestávce při přelíčení svou svačinu i předsedkyně senátu a trest poté zmírnila jen na dva a půl roku. Odvezli ho do pracovního tábora až za Ural. To místo se jmenovalo Tagyl Lag a na mladíka v něm čekala druhá velká životní lekce. První dostal už jako desetiletý, když šel pochod smrti Brno–Vídeň.

Na co myslí desetiletý kluk, když jde v konvoji vyhnanců a sleduje všechny hrůzy kolem?
Zážitky by vydaly na samostatnou knihu. Viděl jsem, jak vytrhli hlídači mamince dítě z náručí a praštili s ním o strom, jak mlátili pažbami nevinné lidi a kopali je do břicha. Celou cestu jsem se hrozně bál, a když jsem viděl někoho s puškou, přikrčil jsem se. Děsilo mě, že mě někdo zbije.

Byl jste v takzvaném pochodu smrti sám?
Ne, s maminkou a dvěma sestrami. Mladší měla dva roky a starší pět. Maminka je vezla na kočárku. Všude kolem jsme slyšeli jen křik a nářek. Některé děti plakaly hlady, hodně starších lidí bylo nemocných a klopýtali z posledních sil. Dětem pomáhali jenom ruští vojáci. Na dospělé nebrali až takový zřetel. To se bohužel nedá říct o českých strážcích. Doprovázeli nás sedm〜náctiletí, osmnáctiletí kluci z brněnské Zbrojovky a chovali se jako divoká zvěř. Zlatí Rusové, a to jsme přitom všichni byli říšští občané.

Nepřipadalo vám divné, že se k Němcům Rusové chovali lépe než Češi?
Tehdy jsem z toho neměl rozum. Jenom jsem vnímal rozdílné chování Čechů a Rusů. Byl jsem přece malý. Kdybyste jen viděli, co dělali Češi u Pohořelic. Rudoarmějci je museli krotit. Znásilňovali ženy, drancovali a loupili. Obyčejný hrnek vody nám nabízeli za zlatý prstýnek. Byli to sprostí zlatokopové. Vykrádali i domy. V Pohořelicích navíc vypukla epidemie tyfu a Rusové mnoha nemocným pomohli. Jenom díky nim nemuseli v pochodu pokračovat. Tehdy v noci ze třicátého na jednatřicátého května hodně pršelo. Ten déšť pořád cítím na zádech, byly to úplné provazy. A sovětští vojáci nás před ním schovali do veliké stodoly. Měli zkrátka lepší charakter.

Všichni jste byli Němci. Myslíte si, že jenom váš původ byl hlavním motivem celé akce? Nebo mohlo jít o mstu za Hitlerovy činy?
Ale kdepak, o mstu nešlo. Když se schylovalo ke konci války, všichni němečtí vo〜jenští pohlaváři už byli z Brna dávno pryč. Dobře věděli, co by je čekalo. Ve městě zůstali kromě dětí jen staří a nemocní. Češi se chtěli dostat k majetkům, k bytům a vilám. Většinou šlo o lidi, kteří byli líní a do práce chodili pod pohrůžkou smrti. V říši přece musel pracovat každý. Komunisté pak všechno svedli na potrestání kolaborantů a fašistů.

Pomohl vám v době války německý původ?
Narodil jsem se v Brně a jako Brňan se cítím. Nikdy jsem žádnému člověku neublížil, spíš naopak. Maminka mě měla za svobodna a pak se provdala za německého vojáka. Byl to příslušník elitní divize horských myslivců a jako rodina frontového vojáka jsme měli speciální potravinové příděly. Pomeranče, čokoládu či mandle. To snad byla jediná výhoda. Vzpomínám si, jak ovoce maminka kolikrát rozdávala českým sousedkám, protože jsme to nemohli všechno sníst. Po nástupu Hitlera nám ale automaticky sebrali české občanství a musel jsem chodit do německé mateřské i základní školy. Měly na tom velký podíl příslušnice Svazu německých žen, které nechtěly, abych měl společnou výuku s českými dětmi. Spolužáci na mě však křičeli, že jsem česká svině. Po válce na mě zase v českých školách řvali ty německé prase.

Vaše maminka měla tři děti. Co jste při pochodu jedli?
Mohli jsme si vzít potraviny z domova a něco nám dali Rusové. Dali mi do ruky bochník chleba a třílitrovou plechovku s polévkou. Byli jsme naživu a to bylo pořád lepší, než co potkalo mé spolužáky při bombardování Brna v listopadu ve čtyřiačtyřicátém roce. Maminka mi totiž od známého lékaře sehnala potvrzení, že trpím klaustrofobií, abych nemusel do krytu. Neměl jsem to prostředí zkrátka rád. A teď si představte, že sedím poblíž obelisku na Petrově a sleduji, jak létají bomby na pivovar. Jenomže jedna z nich porušila hlavní přívod vody a ta pak vyplavila celý kryt. Zemřelo tam přes dvě stě dětí. Mezi nimi i můj bratranec Kurt.

Z Vídně jste se později vrátil do Brna. Jak vás po návratu přivítali?
Jak jsem říkal, někteří na mě křičeli, že jsem německé prase. Ale časem se vztahy upravily. Spíš to byla záležitost rodičů. Štvali je proti mně, děti to všechno berou jinak. O dost horší to ale bylo v učilišti. Chtěl jsem odtam za každou cenu pryč. Matka a sestry už mezitím získaly české občanství. O mě na úřadech řekla, že to nechá na mém rozhodnutí. Nabídli mi, že se můžu hned odstěhovat do Německa, ale už se nesmím nikdy vrátit. To pro mě bylo nepřijatelné. A tak jsem v patnácti letech utekl do východního Německa. Zatkli mě příslušníci tajné služby STASI a dali do internačního tábora u Lipska. Řekne se východní Německo, ale tenkrát tam cizince netrpěli. U výslechu jsem řekl, že chci na západ, a policisté mi slíbili, že mě tam pustí. Ať si připravím věci, že mě večer převezou přes hranice. Byl jsem naivní a věřil jim.

Kam jste se pak dostal?
Nejdřív do Polska a pak mě odvezli do Grodna v Bělorusku. Asi půl roku jsem pracoval v továrně na výrobu tabáku, později mě deportovali do Minska. Tam jsem dělal na traktorce a v podstatě neměl větší potíže. Pak jsem nějakou dobu prožil v Brestu Litevském v kožedělné fabrice. Chtěl jsem ale blíž k české hranici. Tajně jsem uprchl na Podkarpatskou Rus. V Užhorodě jsem se seznámil s Maďarem, který mi poradil, jak se dostanu přes hranice. Bohužel špatně. V Rusku už na mě čekali příslušníci obávané NKVD a v prvním procesu jsem dostal pětadvacet let za špionáž. Naštěstí mě podržel právník a pak mě odsoudili jen na necelé tři roky do pracovního tábora.

Věděla tehdy maminka, kde jste?
Vůbec ne. Jenom tušila. Jednou jsem jí telefonoval a leccos jí mezi řečí naznačil. Okamžitě kontaktovala příbuzné v Německu a ti po mě ve spolupráci se švýcarským Červeným křížem začali pátrat. Jenomže z Ruska jim vzkázali, že muž mého jména a věku nikdy v jejich zemi nebyl a není. Pak se ještě v zoufalství obrátila na brněnskou policii, ale tam ji příslušník úplně dorazil. Řekl jí: Vašeho parchanta už dávno měli někde zabít. Alespoň by bylo o jednoho fašistu míň.

Byl jste přímo na pověstných Soloveckých ostrovech, nebo vás odvezli jinam?
Měl jsem štěstí v neštěstí. Ve dvaapadesátém roce byly velice silné mrazy a cesta na ostrovy zamrzla. Také proti těmto táborům sílil tlak mezinárodního veřejného mínění. Proto nás vlakem odvezli do Karagandy ve střední Asii. Cesta byla hrozná. Žádné toalety, vězni čurali do bot, k jídlu byly pouze slané sardinky a suchý chleba. Ryby jsem ale jedl jenom první den. Dávali nám málo pít a měl jsem po nich nesnesitelnou žízeň. V Karagandě bylo ve dne třicet stupňů a v noci minus dvacet. Pracoval jsem tam v rudných dolech. Seznámil jsem se ale s ruským vězněm. Zařídil mi přes svého strýce, vysokého politického tajemníka, přeložení do tábora u Murmansku. Odtud nás po několika měsících eskortovali do Nižného Tagylu.

Jaké byly podmínky v táboře?
V zemljance nás bydlelo asi dvě stě a kromě politických vězňů tam byli i zloději a vrazi. Někteří z nich ani nepracovali a jenom hlídali ostatní. Říkalo se jim žulici. Když nám přišel balík, museli jsme jim ho ukázat a oni si třetinu vzali. Ale kdyby vám někdo ze spoluvězňů něco sebral, zatočili by s ním. Většinou ho dali na dva dny do latríny, kde byl po krk ve výkalech. A to byl ještě mírnější trest. Bachaři nepohodlné vězně mlátili do chodidel, až to nevydrželi a raději skočili do drátů. To byla jistá smrt, protože vás zabili ostřelovači. Vybírali se z potrestaných nižších vojenských velitelů.


Našel jste si mezi vězni další přátele, nebo bylo lepší nikomu nevěřit?
Jak se to vezme. Pokud člověk sekal latinu a měl nad sebou ochranu žuliků, dal se pobyt v táboře snést. Ráno jsme vstávali v šest a odcházeli do práce. Když jsme dělali mimo tábor, obědy nám vozili nebo jsme večer dostávali dvojnásobné příděly. Nebyla tam sice nějaká nóbl vyvařovna, ale hlad jsme většinou neměli. Dostávali jsme dvacet deka cukru na měsíc a denně k jídlu ještě půl kila chleba. Nejhorší byla ztráta svobody a nedostatečná hygiena. Večer jsme se nesměli hnout z ubikací a dozorčí často vyhlašovali kontrolní nástup. I když jsme nastoupili všichni, schválně se nemohli dopočítat. A tak jsme třeba i čtyři hodiny stáli v dešti nebo v mrazu. Kdo nespal u kamen, mrzl. Zažil jsem tam mrazy minus dvaatřicet stupňů.

Kolik jste si při nucených pracích vydělával peněz?
Třicet rublů měsíčně. Žulici hodně vězňů okradli v kartách nebo při skořápkách. Byl tam i skromný obchod. Mohli jsme si koupit omastek, lůj nebo tabák. Byl to lepší koncentrák. Kolem nás bylo ještě dalších patnáct táborů a v každém z nich pět tisíc vězňů.

Nechtěl jste se někdy zabít?
Ne. Věřil jsem, že to nebude trvat věčně. Chtělo to jen neztratit tvář a nebýt lidská špína. Nakonec se na mě obrátil ruský oficír, který měl jít sloužit do Německa, abych ho na〜učil řeč, a zprostil mě všech dalších prací. Za čas přišla amnestie a propustili mě. Doma na mě ale nečekalo nic dobrého. Po maďarské revoluci v šestapadesátém roce mě hlídali a zavřeli na další čtyři roky za vlastizradu. Poslali mě do uranových dolů a pak do Valdic, na Mírov a do slovenské Ilavy. Tam to bylo nejhorší, s vězni zacházeli opravdu krutě.

Co jste udělal?
Nikam jsem nechtěl emigrovat a přitom jsem byl odsouzen za pokus o opuštění republiky. Že bych mohl československému státu ublížit. V uranových dolech jsem musel pracovat s ochrnutou rukou a ještě mě zasypal zával. Od té doby v sobě nosím bez dvaceti centimetrů dva metry železa. Nechtějí mě ani pouštět do letadla.

Necítíte zášť vůči České republice? Prožil jste nejlepší roky v lágrech.
Ani ne. V osmašedesátém jsem dokonce bránil před lidmi ruské vojáky. Copak oni za něco mohli? Byla to vina pánů v kravatách. Jenže mnozí z těch, kteří obyčejné vojáky odsuzovali a pálili ruské vlajky, se za pár měsíců stali soudruhy. Když si vzpomenu na Rusko, tak si kromě nadávek z gulagu vybavím třeba čaj s máslem nebo slanou kávu. Ta totiž nejlépe zažene žízeň.


Kdo je Roman Frait
- Narodil se 15. srpna 1935 v Brně
- Vyučil se instalatérem
- Šel pochod smrti Brno – Vídeň, byl vězněn v sovětských pracovních táborech, v uranových dolech na Příbramsku a v nejtěžších - věznicích na Mírově, ve Valdicích a v Ilavě
- Až do roku 1996 mu nebylo uděleno české státní občanství
- Je ženatý. Žije v Brně s manželkou Evou

14.10.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Knihkupectví Ryšavý v centru města končí. Může za to vysoký nájem

Brno – Po čtvrt století mizí z brněnského náměstí Svobody poslední rodinné knihkupectví v centru města – knihkupectví Ryšavý. Podle majitele za to může vysoký nájem. Lidé v budově naposled nakoupí knihy o Štědrém dni.

Vyrůstá u homosexuálů. Šestiletá Agnes má místo nefunkční rodiny dva tatínky

Brno – Zatím co poslanci řeší, jak co nejlépe právně uchopit problém adopcí dětí homosexuálními páry, asi tisíc dětí v České republice už u partnerů stejného pohlaví vyrůstá. V jedné takové rodině žije i šestiletá Agnes se dvěma tatínky, Martinem a Filipem, kteří jsou registrovanými partnery necelé tři roky.

Nové kanceláře pro tisíc lidí otevřeli ve Slatině. Investor už plánuje další

Brno – Další kancelářský komplex se otevřel ve čtvrtek firmám i živnostníkům v Brně. Zájemci jej najdou v městské části Slatina kousek od brněnského letiště. Nové kanceláře ve městě rostou díky nízkým nájmům.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies