„Na nic tu nejsou lidi,“ říká rezignovaně. Na největším problému se shoduje se všemi svými kolegy. Stát dává mnohem méně peněz, než je třeba k zajištění základního chodu památek.

„Od začátku roku vyplňuji jeden dotazník za druhým, ve kterém se mně památkový úřad nebo ministersko kultury ptá, kolik toho vlastně potřebujeme. Vždycky to napíšu a pošlu – a dostaneme toho asi tak třetinu,“ stěžuje si Pavel Ecler.

Chybějící peníze tak musí kastelán pokrýt takzvaným „zvýšeným hospodářským výsledkem“. To v praxi znamená být především více vidět a přitahovat návštěvníky zámku, kteří zaplatí vstupné. „To by ovšem náklady zdaleka nepokrylo. Nezbývá nám nic jiného, než se více orientovat na firmy a pořádat pro ně rauty a večírky,“ upřesnil Ecler.

To se ovšem neobejde bez problémů, protože při podobných akcích není často nouze o alkohol. „Samozřejmě nás příliš netěší, když se takto využívá kulturní památka. Pokud ale chceme ekonomicky přežít, musíme zatnout zuby, přenést se přes to a akci si pořádně ohlídat,“ říká Ecler.

Absence potřebných peněz se úměrně projevuje nedostatkem lidí, kteří by měli udržovat zámek v chodu. „Protože nemáme dost průvodců, museli jsme radikálně měnit plány našich expozic. Plánujeme rekonstrukci naší zahrady a k tomu jsme dva roky dělali rozsáhlý průzkum. Chtěli jsme všechny nalezené materiály vystavit a otevřít tak druhý prohlídkový okruh. Třeba v Olomouci byla podobná výstava mimořádně úspěšná, k takovým věcem se běžný člověk jen tak nedostane. Jenže nemáme nikoho, kdo by jí prováděl,“ vysvětlil kastelán.

Nejvíce trpí právě vzácná zahrada. „Je to jedna ze dvou původně dochovaných renesančních zahrad u nás. Ale nemám pro ni ani zahradníka, starám se o ni já a zaměstnanci, kteří to nemají v popisu práce. A to nemluvím o údržbáři. Získat ho se snažily dvacet let už tři generace kastelánů přede mnou a nepochodily. Já se o to snažím taky. Snad se mi to povede,“ uzavírá Ecler.