Unikáty rosicko-oslavanské uhelné pánve: kvalita uhlí, nejhlubší důl i stávky

Oblast, která se řadí k nejstarším černouhelným v České republice, patřila zároveň k nejmenším. Rozkládala se v délce pouhých patnácti kilometrů mezi dnešními obcemi Zastávka a Oslavany na Brněnsku. S těžbou začínali na povrchu. „Poptávka po uhlí byla hlavně od místních kovářů. K topení v domácnostech se nepoužívalo, to přišlo až později," uvedl předseda Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska Zdeněk Vévoda, který se historií těžby v oblasti zabývá.

V revíru působily hned tři těžařské společnosti. „Nejvýznamnější byla rodina Millerových, která uhlí dolovala v Oslavanech a ve Zbýšově. Právě oni byli průkopníci v hlubinné těžbě," poznamenal Vévoda.

Nález uhelných ložisek měl zásadní význam pro průmyslový rozvoj Brna. „Ve druhé polovině osmnáctého století se začal ve velkém projevovat nedostatek paliva, kterým v té době bylo především dřevo. Bez těžby uhlí v oblasti by tak bylo mnohem složitější, možná přímo nemožné, aby se z Brna stalo významné průmyslové a strojírenské město," zdůraznil brněnský ekonom Marek Hatlapatka.

Zlatou érou těžařství v revíru byl až přelom devatenáctého a dvacátého století. Díky celkové modernizaci se v některých dolech zvýšila těžba až na pětinásobek. V oslavanském dole Kukla vznikla úplně první těžební věž, ten se tak stal centrální šachtou jižní části revíru. V této době také v Oslavanech vznikla nejstarší parní elektrárna na Moravě.

V šedesátých letech horníci začali fárat v dole Jindřich II, který byl jedním z nejhlubších v celé střední Evropě. Těžilo se v něm v hloubce 1428 metrů. „V sedmdesátých letech se stal centrálním dolem, ostatní šachty se dál využívaly k odvětrávání nebo odvodňování. V roce 1973 se přestalo pracovat i na Kukle," vysvětlil Vévoda.

Práce v dolech znamenala nejen jistotu vysokého výdělku, ale také závodní byt. Bývalý horník Jaroslav Tůma v něm bydlí dodnes. „V roce 1966 jsem začal studovat na hornickém učilišti ve Zbýšově. Našel jsem si ženu a už tady zůstal. Nikdy mě nenapadlo, že bych se vrátil zpět do Brna," podotkl Tůma.

V dolech strávil jedenatřicet let. „Zůstal bych tam rád i déle, ale podle norem už to nešlo," doplnil.

Horníci sice dokázali své rodiny zaopatřit, neustále jim však hrozilo nebezpečí. Své o tom ví i Tůmova manželka Dobroslava. „Byla jsem ráda, že můj muž dělal práci, která ho bavila. Ale pokaždé, když jsem slyšela sirénu signalizující důlní zával, měla jsem husí kůži po celém těle," zavzpomínala žena.

Těžební stroje se v rosicko-oslavanské uhelné pánvi zastavily v roce 1992, o rok později přestala fungovat i blízká elektrárna. „Horníci už pracovali v příliš velkých hloubkách. Těžba se dál nevyplatila. Závažnější problémy také přinášela stoupající spodní voda," vysvětlil důvody Vévoda.

Po ukončení všech prací firmy nechaly vzájemně provázané šachty zatopit právě spodní vodou. Rozkládaly se na ploše 2205 hektarů. Na úplné zaplavení chodeb se muselo čekat šest let.

Většinu těžebních věží dělníci demontovali, většinu šachet zasypali nebo alespoň uzavřeli betonem. I dnes je ovšem možné přímo na místě najít pozůstatky úspěšné hornické éry. Posledními známkami minulosti jsou těžební věže dolů Jindřich II a Simson ve Zbýšově a dolu Kukla v Oslavanech.

Poslední jmenovaná od roku 2012 slouží jako turistická atrakce zábavního parku Permonium. Tam se návštěvníci dozvědí, jak vlastně černé uhlí vzniká. „Na jednotlivých stanovištích, jako je například sopka nebo prales, hravou formou ukazujeme etapy vzniku kvalitního černého uhlí," nalákala do parku ředitelka divize rozvoje parku Alena Lubasová.

Lil z nich pot, i když těžili nazí, říká důlní technik

Brněnsko – Tváře umouněné tak, že by je ani vlastní matka nepoznala, všudypřítomný prach a nad hlavou několik stovek metrů hlíny. Povolání horníka není nic pro slečinky. „Práce v dolech byla sice těžká, ale mě moc bavila," vzpomíná Jiří Gross, který v slujích rosicko-oslavanské pánve strávil sedmadvacet let.

Jak práce v dolech vypadala?
Pracoval jsem jako důlní technik, což se nedá srovnávat s prací horníků přímo v šachtách. Na Rosicku a Oslavansku byly ve srovnání s jinými těžařskými oblastmi asi nejhorší podmínky. Těžili jsme totiž v ohromných hloubkách.

S jakými problémy jste se potýkali?
Byla tam hrozná vlhkost a také velmi vysoká teplota. Čím hlouběji, tím větší horko. Horníci často dolovali uhlí třeba ve čtyřiceti až padesáti stupních Celsia. Pracovali bez oblečení, ale i tak z nich lil pot. Měli kvůli tomu upravenou pracovní dobu a dostávali hodně tekutin.

Hrozil při dolování výbuch z nahromaděného metanu?
Pro takové případy byla vždy připravená záchranná četa. Tvořilo ji každý den třináct zaměstnanců. Také jsem v ní byl.

Pamatujete si na nějaký zásah?
V roce 1984 jsme museli k závalu v dole až v Uherském Hradišti. Při střídání směn se tam na horníky zřítily stropy. Sedmnáct lidí umřelo na místě, dva pak ještě v nemocnici. I pro mě byl ten zásah osudný. Hodně jsem se tam nachladil a moje zdraví už pak nebylo jako dřív. Kvůli tomu jsem pak odešel předčasně do důchodu.

Jaké výhody měli horníci?
Ve srovnání s jinými povoláními jsme se měli opravdu dobře. Kromě vyšších platů jsme také dostávali delší dovolenou, byty a do důchodu jsme chodili už v pětapadesáti letech.

Vzpomínáte rád na svou tehdejší práci?
Někteří to dělali jen kvůli penězům. Mě ta práce ale moc bavila. Těžařství máme v rodině. Už dědeček se živil havířinou. Já jsem k tomu zase přivedl svého syna.

Historička o protestech havířů: Stávku umlčela teprve armáda

Brněnsko – Před 260 lety se z chudé zemědělské oblasti díky nálezu uhelných ložisek stal prosperující těžařský revír. Rosicko-oslavanská oblast byla ve své době ceněná pro mimořádně kvalitní uhlí. „Za vidinou dobrého výdělku tam přicházeli lidé i ze vzdálených koutů," říká historička a autorka několika knih o revíru Jarmila Plchová.

Ne vždy ale byli horníci spokojení. První stávku zahájili už v roce 1875.

Která hornická stávka byla nejbouřlivější?
Rozhodně takzvaná prosincová stávka z roku 1920, přestože nepatřila k nejdelším. Tehdy se do ní zapojili havíři z mnoha měst z černouhelné pánve. Shromáždili se na oslavanském náměstí. Zaměstnavatelé jim za jejich práci dostatečně neplatili, to se jim samozřejmě nelíbilo. Dav se poté vydal směrem k elektrárně. V cestě jim nezabránili ani policisté.

Jak to skončilo?
Elektrárnu stávkující skutečně obsadili. Situace se vyhrotila natolik, že proti horníkům museli zasahovat vojáci. Obsadili okolí a pak se dostali až do elektrárny, kde pozatýkali asi šest stovek lidí. Jen někteří horníci se pak mohli vrátit zpět do práce.

Za nejvýznamnější v rosicko-oslavanském revíru se ale považuje stávka z třicátých let. V čem byla tak důležitá?
Generální stávka z přelomu let 1932 a 1933 se do dějin zapsala jako vůbec nejdelší u nás. Stávkující horníci se v práci neukázali celých šestnáct týdnů. Podporovala je spousta lidí z okolí i brněnská inteligence.

O co tehdy horníkům šlo?
Jako vždy o peníze. V té době se naplno projevila hospodářská krize. Lidé neměli jak zabezpečit rodiny. Jenže zaměstnavatelé na tom byli také špatně, neměli zase komu uhlí prodat. Vše se točilo v začarovaném kruhu.

Prosadili si havíři svou?
Rozhodně na tom nijak nevydělali. Zpátky do šachet se mohly vrátit jen tři čtvrtiny z původního počtu. Platy jim navíc v průměru o sedm procent klesly.

HANA FLORIANOVÁ