VYBERTE SI REGION

V černé kutně a bez ženy. Tak žijí minorité

Brno - /FOTOGALERIE/ Redaktorka brněnského Deníku Rovnost prožila dva dny v klášteře minoritů. Namísto s přísnými askety se v něm setkala s pěti mladými muži.

27.1.2009
SDÍLEJ:

Reportáž z návštěvy u MinoritůFoto: DENÍK/Hana Fasurová

Ještě není ani šest hodin ráno a minoritští řeholníci v černých hábitech s kapucí přepásaných bílým provazem se třemi uzly spěchají na ranní modlitbu. Čeká je den naplněný zpovídáním věřících, bohoslužbami, ale i úředničinou. Taková je řehole pěti bratrů­-minoritů, kteří obývají obrovský klášterní komplex podél brněnských ulic Orlí a Minoritská. Redaktorka brněnského Deníku Rovnost si jejich život vyzkoušela. Na dva dny se za ní zavřely klášterní brány.

„Přísně nařizuji všem bratřím, aby nepřijímali peníze ani sami, ani přes prostředníka. Bratři ať si nic nepřivlastňují, ani dům, ani místo, ani jakoukoli věc. Jako poutníci a cizinci na tomto světě ať slouží Bohu v chudobě a pokoře a s důvěrou chodí po almužně,“ prohlásil před osmi sty lety zakladatel žebravého františkánského řádu, svatý František z Assisi.

Jeho slova provází minoritské řeholníky po celý den dodnes. Minorité spolu s kapucíny a dnešními františkány jsou totiž odnožemi původního Františkova řádu. Před šestou hodinou ráno, kdy okolní ulice ještě spí, se pět bratrů schází v klášterní kapli na ranní modlitbě. Chodbou zní jejich tlumené opakování biblických žalmů. Opatrně otevírám dvojité dveře. Vyrušení modliteb řeholníků mi připadá jako svatokrádež. Zvlášť když jsem na půdě kláštera, který je zasvěcený pouze mužům.

Sympatičtí třicátníci v černých kutnách drmolící své ranní chvály však na mě při pozdním příchodu na modlitby mrkají a já cítím, že mě za vetřelkyni nepovažují. Pomalu začínám chápat, že se tu se starými, zatvrzele přísnými a k ženám nepřátelskými řeholníky jako z románu Jméno růže nesetkám.

Polský představený

„Rozhodně nejsme muži, kterým by zkrachoval partnerský život, a na ženy zanevřeli. Ctíme svátost manželství, jen máme jiné poslání. Náš vztah k Bohu je výlučný a zcela nás naplňuje,“ vysvětluje po modlitbách představený kláštera Leslaw Mazurowski, kterému ostatní bratři neřeknou jinak než Lešek. Přišel do Brna na misii z Polska a už tu zůstal. Jako každý řeholník si prošel takzvaným snoubeneckým obdobím, které mělo ukázat, jestli je jeho úmysl strávit život v odříkání upřímný. Potom vystudoval teologii, aby se mohl stát knězem.

Ženy ostatně k životu minoritůů bezesporu patří. Po chodbách kláštera se volně pohybují hospodyně, které bratrům vaří i žehlí prádlo. Ženy prodávají v obchodě v sakristii suvenýry a vypomáhají minoritům na faře třeba i s přípravou mší. Do prostorů, kde bratři spí, však noha slabšího pohlaví vstoupit nesmí. „Žijeme v klauzuře, tedy v uzavření. Veřejná prostranství jsou přístupná všem. Povolení vstoupit do míst vyhrazených pouze řeholníkům vydává papež,“ říká Mazurowski, který po snídani spěchá zpovídat věřící a řídit ranní mši.

V sakristii si na bohoslužbu obléká jedno ze speciálních rouch, kterým se říká ornáty. Každá z barev má svoji symboliku. „Pokud sloužíme mši za svatého Štěpána, oblékáme červenou, protože to byl mučedník. Fialovou zase nosíme v postní době,“ vysvětluje řeholnickou módu polský kněz Sebastian, který je v Brně na misii a po večerech piluje svoji češtinu.

Jinak nejsou bratři příliš vybíraví. Jejich černá roucha s kapucí překryjí každou snahu odlišit se od svých spolubratří. Navíc si oblečení nemají za co kupovat. Většina z jejich výplaty jde na společné konto. Kasu drží bratr Bohdan, zdejší ekonom. O pořízení riflí nebo například hudebního přehrávače rozhoduje představený kláštera, kterému minorité říkají guardián. „Představený rozhodne o tom, jestli bratr tu či onu věc potřebuje, třeba ke svým přednáškám. Pak jej pošle za ekonomem, který mu dá peníze,“ popisuje Sebastián.

O něco si minorité ve srovnání se středověkými zásadami přece jen polepšili. Každý z nich dostane na měsíc kapesné tisíc korun, takzvané pecunium. „To aby si mohl koupit třeba čokoládu,“ žertuje další z bratrů Robert Mayer.

Při povídání s bratry náhle zazvoní mobil. „Tento obrovský kříž bohužel musíme nést. V dnešní době se při kontaktu s vnějškem bez něj neobejdeme,“ povzdechne si Mazurowski, který za pár minut zahájí ranní mši svatou, na kterou již v lavicích čeká zhruba stovka věřících. Jiřina Knoflíčková, jedna ze dvou hospodyň farní kuchyně, zatím připravuje bratřím páteční špenát s bramborem a vejcem. „Už jej dlouho neměli a je pátek, tedy půst. Jinak vybíraví minorité nejsou. Večeři si většinou připravují sami,“ usmívá se Knoflíčková.

Z polévky se již kouří a mně po vyčerpávajícím dopoledni kručí v břiše. Tuším, že hlad mají i minorité, kteří jsou od půl šesté na nohou. Po nekonečném čtení řehole svatého Františka však následuje ještě nezbytný otčenáš. Ocením závěrečné díky za chléb náš vezdejší a klesnu na židli. Žádné upírání tělesných radostí však při obědě nepostřehnu. Kdo nemá rád špenát, naloží si rybu. Kdo nerad čočkovou, dá si včerejší zeleninovou polévku. A k tomu kávu i zákusek.

Na sebe nemají čas

Po obědě se řeholníci rozprchnou. Připravit se na zpověď a druhou denní mši, jednat s úřady, třídit knihy v rozsáhlé knihovně nebo vést duchovní cvičení či vypomáhat sestrám klariskám v Soběšicích. Na osobní život jim mnoho času nezbývá. Otec Robert se vrací z nemocnice, kde poskytl duchovní útěchu čerstvě operované ženě. „Jsme řád kontemplativně činný, jsme tedy v kontaktu s okolím, nežijeme pouze uzavření v klášteře, třeba jako mniši benediktini,“ vysvětluje Robert, který po mši vpouští do sakristie ženu s malým miminkem v náručí. „Potřebovala kojit, přece ji nenechám venku,“ krčí rameny nad mým úžasem.

Život v klášteře se utiší již kolem osmé hodiny večer. Řeholníci se ve svých tajných prostorách věnují modlitbám či studiu. V útulném pokoji pro hosty po desáté hodině usínám. Probudí mě až lomoz a hlasy na chodbě kolem třetí hodiny ráno. To, že čas k modlitbám ještě nenastal, mě z míry nevyvede. Jsou to duše řeholníků z minulých století, které jsem v kryptě vyrušila ze spánku. Spokojená se svým vysvětlením se obrátím na druhý bok a spím dál až do ranních modliteb.

Autor: Hana Fasurová

27.1.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

OBRAZEM: Letohrádek Mitrovských vystaví betlémy z Peru i Mexika

Brno – Více než sedmdesát betlémů z exotického Peru, Mexika, či Keně, ale i ty z evropské a české produkce, si můžou zájemci prohlédnout od soboty v Letohrádku Mitrovských u brněnského výstaviště.

Převadeč vecpal do auta 6 migrantů. Na hranici u Mikulova je chytili policisté

Mikulov – Šest mladíků íránského a iráckého původu a jednoho převadeče zadrželi cizinečtí policisté na bývalém hraničním přechodu v Mikulově na Břeclavsku. Zkontrolovali osobní auto značky Hyundai pětadvacetiletého Rumuna a jeho pět spolujezdců. „V zavazadlovém prostoru policisté našli další ukrytou osobu. Muži ve věku sedmnáct až jednadvacet let neměli u sebe platné doklady," informovala v pátek o kontrole z úterý policejní mluvčí Štěpánka Komárová.

Záhadu oslabené imunity odhalili brněnští odborníci

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. „Zhruba dva z tisíce Evropanů mají poruchu imunity s názvem selektivní deficit IgA. Kvůli němu častěji onemocní autoimunitními chorobami. Doposud nikdo netušil, jak nemoc vzniká," popsala Ema Wiesnerová z tiskového odboru univerzity.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies