Historické oddělení Moravského zemského muzea v Brně před nedávnem získalo exkluzivně Vodovu pozůstalost přímo od jeho dcery Boženy Tůmové, která žije ve Švédsku. Díky tomu majorova postava, tak významná pro novodobé dějiny Brna, získává osobnější rysy.

„Z pozůstalosti, které muzeum získalo je krom jiného velmi zajímavý soubor korespondence z Vodova pobytu na Balkáně za I. světové války,“ popsal historik Zdeněk Fišer z Moravského zemského muzea. V dopisech Voda popisuje drsné poměry, které tenkrát v Černé Hoře, Albánii a Bosně panovaly.

„Ráno jsem byl vyslán jako deputace do katolického kostela. Po mši kněz přečetl provolání, aby Albánci zanechali besu – krevní mstu. Slíbili, že poslechnou. Pohled na ty chlapy je zajímavý. Vypadají jak bandité nejhoršího zrna. Na to jsme šli do mešity, kde se tatáž věc opakovala. Mohamedánští Albánci ale vyhlíželi ještě děsivěji,“ napsal Voda v dopise ze 27. dubna roku 1916.

Po skončení I. světové války se Voda prvního listopadu vrátil do Brna. O dva dny později ho jmenovalo vrchní vojenské velitelství v Praze velitelem brněnské posádky.

Převzetí úřadů
„Posádkové velitelství sídlilo v dnešní Husově ulici a bylo stále v rukou rakousko-uherské armády. Voda převzal velení do českých rukou a okamžitě učinil opatření, aby i ostatní významné brněnské instituce začaly respektovat československé úřady,“ konstatoval další historik z Moravského zemského muzea Robert Kupsa.

Pod správou velitelství byla i brněnská Zbrojovka a Královopolská strojírna. Krátce po rozpadu habsburské monarchie se znovu podařilo rozjet výrobu zbraní. „To bylo velmi důležité, protože se československým jednotkám nedostávaly běžné zbraně,“ pokračoval ve vyprávění Kupsa. Díky rozvaze a odhodlání Sylvestra Vody se tak obešlo předání Brna do českých rukou bez větších incidentů.

Voda se v roce 1919 vrátil do civilního života a stal se spolumajitelem komisionářské firmy pro vývoz cukru. Tento poklidný život ukončil příchod Němců v březnu roku 1939.

„Voda se zapojil do vojenské odbojové organizace Obrany národa a působil jako spojka mezi zemským vojenským velitelem na Moravě, generálem Vojtěchem Lužou, a předsedou protektorátní vlády, generálem Aloisem Eliášem,“ dodal Kupsa.

Generála Eliáše však pozorně sledovalo gestapo, a tak i jeho spojku – Vodu – po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1941 zatklo. V roce 1943 ho Němci odsoudili ke třem letům vězení. Z této doby se k Vodovi váže historka, která majora ukazuje jako pravého sokola.

„Někdo měl majora na jeho narozeniny poškádlit, že už je starý a nic nesvede. Voda beze slova vstal a vyšel na chodbu. Na zábradlí v prvním poschodí pak udělal stojku,“ popsal Kupsa.

Smutný konec
V únoru roku 1944 Němci poslali Vodu do koncentračního tábora Esterwegen u holandských hranic, kde se těžila rašelina. Onemocněl zápalem pohrudnice a Němci ho převezli do Zwickau. Krátce poté nemocného generála propustili.

Prožité útrapy a týrání však podlomily Vodovo zdraví. Voda tak jedenáctého ledna roku 1945 v Brně umírá. Jeho pohřeb se stal tichou protinacistickou demonstancí.