Antonín Barák začínal v brněnských loděnicích v závodech čtyřek i osmiveslic. Má titul Mistr sportu a jeho největším sportovním úspěchem je zřejmě třetí příčka z mistrovství světa v britském Nottinghamu z roku 1974.

Dnes je z něj nezaměstnaný muž, který se bojí okolní reality. Žije společně s pětaosmdesátiletou matkou v jejím bytě v brněnských Černovicích a stydí se chodit mezi své bývalé kamarády veslaře.
Občas mu sice zaplatí pivo, ale jinak s ním raději nechtějí mít mnoho společného. Antonín Barák totiž občas hledá spásu v alkoholu a jeho vztah k pití je prý čím dál tím silnější. V černovických barech ho znají pod přezdívkou Mikro Tony.

Od hudby k vodě
Antonín příliš nevyrostl. V dětství se nevěnoval žádnému sportu, chodil jen do lidové školy umění, kde se učil hrát na akordeon.

Mezi veslaře ho přivedl Vladimír Litera, tehdejší trenér brněnských veslařů. Zaujala ho jeho malá a sporá postava. To by byl kormidelník, řekl si. „Líbil se mi, byl to šikovný kluk a jako sportovec mě nezklamal. Mrzí mě, kam se dostal teď, ale není to vina jeho kamarádů. Je to jen jeho problém. Mnoho z nás se mu snažilo pomoct, ale Tonda se nedokáže vzepřít prohře. Dokud to nepochopí on sám, nikdo jiný mu život v dobré neobrátí,“ vypráví veslař Litera.

Antonín chodil na průmyslovku v Brně a po ročním tréninku v brněnských loděnicích se dostal hned do československé reprezentace. Z juniorského mistrovství světa v Nottinghamu si přivezl bronzovou medaili. Když ji ukazoval redaktorovi brněnského Deníku Rovnost, hladil ji. Vidí v ní vodu, kamarády, minulost. Nevratné časy, kdy byl tolik šťastný. Při vyprávění o zašlé slávě mu místy drhne hlas. „Mám z toho měkké srdce,“ přiznává bývalý člen Dukly Praha, za niž také závodil.

Olympiáda
Konkurence mezi veslaři byla velká. Asi nejvíc ji Barák pocítil při nominačních závodech na olympijské hry v Moskvě v roce 1980. O místo kormidelníka se strhla velká bitka. Barákovým soupeřem byl Vladimír Petříček. Šéftrenér veslařů Václav Kozák rozhodl, že oba pojedou poslední trénink se společnou posádkou a on pak podle výpovědi veslařů rozhodne, kdo se podívá do Moskvy. Barák byl tehdy lepší.

V Moskvě skončili veslaři devátí. „Spíš než na vlastní závod vzpomínám na olympijskou atmosféru. Potkal jsemtam mnoho slavných sportovců. Třeba v sauně kubánského boxera Teofila Stevensona. Potřeboval jsem ještě shodit kilo a půl, abych měl maximálně padesát kilo. Povídám mu, kilo musí dolů. Na ten jeho úsměv nikdy nezapomenu.“ Barák se už dávno smířil s faktem, že nemá z Moskvy medailový kov. Mrzí ho jiná olympiáda.

Ta následující v Los Angeles v roce 1984. Veslaři měli špičkovou formu, mohli získat medaili. Jenomže komunistický režim olympiádu v Americe bojkotoval. Místo do Los Angeles jeli veslaři do Třeboně. „Politici měli strach, že budeme mluvit. Potřebovali nás někam uklidit, abychom si před zahraničními novináři nepouštěli pusu na špacír,“ vzpomíná kormidelník.

Kluci, dáme trhák!
Jeden z nejlepších Barákových závodů měl ale teprve příjít. Na mezinárodním klání v jugoslávském Bledu se plně ukázala jeho výjimečná práce.

“To byla fakt nádhera. Zážitek, který bych každému přál.“ Na startu bylo tehdy několik výborných lodí. Asi nejlepší posádku měla německá Bayerishe Express. „Celý závod jsme jeli vedle sebe. Špička vedle špičky. Cítil jsem, že už jsou kluci nervózní, kdy zavelím k trháku a já pořád odolával. Čekal jsem na posledních sto metrů, měl jsem to spočítané. A pak to přišlo – zařval jsem: ‘Kluci, trháme to, jdem!’ Naše loď vystřelila jako šíp a závod jsme vyhráli,“ líčí svůj životní zážitek.
Po něm se ale kormidelník z Černovic z psychického vypětí nervově zhroutil a dva veslaři zkolabovali.

Vzpamatoval se a jeho život běžel dál. Po skončení kariéry trénoval mladé kluky na Brněnské přehradě, opravil místní minigolf a vlastnil také autoservis. Nic z toho mu však nevyšlo jak si představoval a Barák trénování i podnikání vzdal.

„Tonda byl výborný kluk. Taková upřímná duše. Jenomže jak odešel z pražské Dukly a nevyšly mu nějaké trenérské a pracovní pokusy, neustál problémy,“ podotýká jeho kamarád Jiří Prokop.

Bývalý kormidelník začal vyhledávat lidi s podobným osudem, dostal se na scestí. Neměl vedle sebe ani ženu a děti, kvůli kterým by se třeba dal do pořádku. „Miloval jsem hodně žen, ale nikdy jsem si žádnou z nich nevzal. Vždyť jsem byl pořád z domova,“ vysvětlil Barák, proč zůstal sám.
Vždycky se navíc měl kam vracet. Domů za maminkou jezdil pro čisté prádlo a psychickou podporu. „Studoval jsem vysokou školu, ale po dvou letech jsem z univerzity odešel. Vrcholový sport a studium, to nešlo dohromady,“ dodává.

Pustil kormidlo
Při závodech ze sebe Mikro Tony dokázal vyždímat poslední zbytky sil. Teď žije na okraji lidské společnosti, jeho síla se vytratila. „Nedokážu se zkrátka zařadit do společnosti. Když bych šel někam do práce, peníze dostanu až za měsíc a půl. Co budu do té doby dělat? Za co bych jezdil do práce?“ klade si otázky.

Možná se ještě najde někdo, kdo mu podá pomocnou ruku. Možná ale jeho život skončí hůř. Například jako u muže, díky kterému se dostal na moskevskou olympiádu. Reprezentační trenér Václav Kozák totiž propadl alkoholu. Kozák, držitel zlaté medaile z olympiády v Římě, se toulal Prahou a za medaili chtěl v hopodách pivo. Pití ho nakonec zabilo.

Když má jeho bývalý sveřenec Barák odpovědět na otázku, jestli nemá strach z podobného osudu, sklopí oči. „Pivo mít nemusím, spíš cigarety,“ hlesne. Barák uměl výborně kormidlovat loď, ale dát správný směr životu zatím nedokázal.