Nejčastěji se staral o raněné po výbuchu. „Kromě těchto zranění jsme ošetřovali také střelná poranění a měli jsme i raněné z autonehody,“ popisuje náplň práce lékaře na misi.

Ke zraněním se snaží přistupovat čistě z medicínského hlediska. Proto mnohé děsivé scény raněných po výbuchu bomb si k srdci nebere. „Vidět raněné dítě po autonehodě a po výbuchu je stejně hrozné. Právě zranění dětí se tam dotknou všech. Když třeba vidíte, že přišlo o obě nohy a oko s tím, že druhé snad zachráníte,“ vypráví.

Přestože základnu se svými šestnácti českými kolegy neopouštěli, s odlišnostmi kultury se setkali. „Někteří místní muži se odmítali nechat ošetřit ženami. Třeba na jednotce intenzivní péče, kde ranění leží nazí, pouze přikrytí rouškou. Všem se nám to ale podařilo vysvětlit,“ vzpomíná.

KNIHY A POSILOVNA

V irácké polní nemocnici strávil 195 dní. „Ve volném čase můžete posilovat, Američané mají na základnách dobře vybavené posilovny. Většinou začnou cvičit i ti, co doma necvičí. Já jsem také četl. Za těch pár měsíců asi padesát knížek,“ říká.

Na Blízký východ zamířil rodák z Břeclavi už sedmkrát. „Nemyslím si, že bychom byli někdy v bezprostředním, život ohrožujícím nebezpečí. V nemocnici jsme potkali pouštní zmiji, škorpiony, jednou přiletěla od nepřátel raketa na základnu. Nikoho ale nezranila,“ vypráví.

Popsané nepříjemnosti mu nezabraňují v tom, aby se do polních nemocnic vracel. „Více než na misi se bojím na D1 nebo když má syn teplotu,“ zdůrazňuje. Manželka, se kterou se poznal už na škole, ho podporuje.

Přesto podle něj blízkost bojů na každého někdy dolehne. „Třeba když slyšíte, jak dělostřelectvo na základně ostřeluje pozice Daesh (Islámský stát, pozn. redakce),“ podotýká Uher.

Čas od času se také stane, že na základnu islamisté zaútočí. „Irácké bezpečnostní síly několikrát odrazily útok na základnu, ale ten jsme uvnitř nijak nepocítili. Základny jsou dobře hlídané a útočníci nemají dostatečné vybavení,“ ujišťuje. Se svým týmem se mimo základnu nepohyboval.