Od chvíle, kdy Česká republiky vstoupila do Severoatlantické aliance, ve středu uplynulo přesně patnáct let. Kozůbek je v armádě ještě o osm let déle. Vojákem přitom v době, kdy studoval na střední škole, být nechtěl. „Ani nevím, kdo mě definitivně zlomil, nejspíš kamarád. Dnes tohoto rozhodnutí v žádném případě nelituji," říká.

Před necelými čtyřmi roky dostal životní příležitost odjet na misi do Afgánistánu. „Strašně jsem se těšil, protože každá mezinárodní zkušenost posune vojáka neskutečně dopředu. Navíc je dobré, když studenty učí někdo, kdo má praktické zkušenosti nejen z mírových podmínek," upozorňuje.

V Afgánistánu sice jako styčný důstojník strávil většinu času na základně, avšak několikrát vyjel i do terénu. „Bylo hrozně frustrující vidět, v jak strašných podmínkách tamní lidé a hlavně malé děti žijí. Mnozí si neuvědomují, že Česká republika je nádherná a bezpečná země," přemítá.

Velmi mu pomohlo i to, že armáda na základně zřídila místnost s telefony a počítači s připojením k internetu „Člověk mohl prakticky každý den mluvit s nejbližšími. Samozřejmě jen deset minut, aby se dostalo na každého," říká. Později, když pracoval na americké brigádě, měl dokonce osobní telefon.

Třebaže byl v zahraničí svědkem nejedné dramatické události a na misi vzpomíná v dobrém, práci na univerzitě miluje. „Ve škole nevelím, ale vychovávám. Důležité je, aby studenti byli hrdí, že jsou vojáky. Přejímají přece jen zodpovědnost za obranu naší země," konstatuje.

MIROSLAV VOZDECKÝ