Jan Liebesny totiž neputoval v roce 1944 do plynové komory, ale na práce do koncentračního tábora Schwarzheide u německých Drážďan. „Cestou k vlaku ale nechali dozorci v Osvětimi vězně projít kolem krematorií. Do poslední chvíle tak nevěděl, zda v nich neskončí,“ vzpomíná na vyprávění svého otce Jana Rybková. S rodinou se v sobotu v Lomnici zúčastnila pokládání památných kamenů pro uctění Liebesných.

Jan byl jediný, kdo z rodiny přežil. „Jako první šla v březnu 1942 do transportu otcova babička Ida. Zavraždili ji v táboře Lublin – Izbica,“ říká Rybková.

Zbytek rodiny odjel v dubnu 1942 do Terezína, po dvou letech je deportovali do Osvětimi-Birkenau. Rodiče Otto a Markéta i jejich dcera Lilly Luisa tam v červenci 1944 zemřeli v plynové komoře.

I Janovi Liebesnému hrozila smrt. Na konci války už byl tak slabý, že nemohl ani chodit. Převezli jej k likvidaci do vyhlazovacího tábora Sachsenhausen. „Smrti unikl v poslední chvíli. Tábor osvobodili Rusové,“ líčí otcův osud Rybková.

Po válce se Liebesny vrátil do Lomnice. Rodinu nenašel. Oženil se a přestěhoval do Tišnova a rodný dům později prodal. V roce 1951 se odstěhoval do Trutnova, kde se mu o čtyři roky později narodila dcera Jana. Po rodinných příslušnících ještě dlouho bezúspěšně pátral. „Po revoluci, kdy znovu otevřeli Pinkasovu synagogu, jsme objevili jejich jména na seznamu zavražděných,“ vzpomíná Rybková. Její otec zemřel v roce 2006, bylo mu třiaosmdesát let.