VYBERTE SI REGION

Vojáky Rudé armády vítali lidé jako osvoboditele. Někde se jich ale báli

Jižní Morava, Vysočina - Celá země si ve čtvrtek připomíná Den vítězství. Tedy devětašedesáté výročí konce války v Evropě a osvobození Československa. Válku zažívaly tisíce vojáků, nevinných civilistů, přinesla jen těžko uvěřitelné příběhy. Deník přináší zatím neznámé unikátní vzpomínky třinácti pamětníků, kteří prožívali květnové události na jižní Moravě a Vysočině.

8.5.2014 6
SDÍLEJ:

Osvobození Brna.Foto: Encyklopedie Brna

„Za úsvitu šestadvacátého dubna začala sovětská armáda druhého ukrajinského frontu pod vedením maršála Rodiona Malinovského útočit na Brno z už osvobozených předměstí," popsal historik Jan Břečka v Internetové encyklopedii dějin Brna. Náporu tanků a pěchoty nedokázala německá obrana dlouho odolávat. „Už o půl jedenácté visela československá vlajka na budově Zemského úřadu na Žerotínově náměstí," uvedl Břečka.

Tento příběh do redakce zaslala čtenářka Alice Buršíková z Brna:

Narodila jsem se 21.1.1942 v Brně. Rodiče (hlavně tatínek) mi vyprávěl, už jako malému dítěti, vše co si dnes pamatuji. Rodiče měli malý domek se zahrádkou v Židenicích na Staré osadě, tam kde je dnes sídliště tj. u tramvajové zastávky. V blízkosti domku padla bomba, tlaková vlna domek zlikvidovala a my jsme byli zasypáni ve sklepě. Trvalo dost dlouho, než nás vyhrabali. Dobře jsem mluvila, a pak jsem asi na půl roku přestala mluvit, dle lékaře ze šoku. Stěhovali jsme se do Brna – Obřan do ulice Výpustky, do jednoposchoďového domu tatínkova kamaráda, jehož rodina nám, do konce války, poskytla ubytování. Pamatuji si, že mi tatínek, ze střechy domu, ukazoval bombardování Brna, což mě dlouhé roky strašilo ve snech.

Sestra si s ruskými meteorology dopisovala

Hned po maturitě v roce 1943 jsem byl totálně nasazený v továrně v Bučovicích na Vyškovsku. Dělal jsem na pásové brusce, ale později mě přeložili do kanceláře, protože jsem uměl dobře německy. Celou maturitu jsem se rozhodl složit v němčině, protože jsem věděl, že někteří přísedící ji dobře neovládají. Němečtí úředníci museli na frontu a my je nahradili. Ale oni brali šest tisíc a my jen 1 200 korun, takže to pro Němce bylo výhodné.

Když se blížil konec války, převeleli mě do Šlapanic na Brněnsku. Kopali jsme protitankové zákopy. Ale byli jsme tam jen týden. Pak jsme se sebrali a utekli. Já jsem šel pěšky za rodinou do Slavkova u Brna. Pomáhal doma rodičům na poli. Bohumír Možný, 92 let, úředník, poté, co utekl z nucených prací ve Šlapanicích na Brněnsku, byl u rodiny ve Slavkově u Brna

Jezdíval jsem na kole na rande do blízkých Nevojic. Byl jsem u rodiny té dívky na dvoře, když vidím, že po cestě jede Rus na koni se samopalem. Myslel jsem, že zemře, protože nahoře v břehu byl zakopaný Němec. To on nemohl vědět, zdola nebylo jeho stanoviště vidět. Ale nikdo nevystřelil, Němec už utekl.

A jednou když jsem zase jel na kole, mě zastavili Rusové s náklaďákem. Chtěli vědět, kudy mají jet na Mohylu míru. Bál jsem se, že mi seberou hodinky. Někteří je měli navlečené od zápěstí až po loket. Ale po mě je naštěstí nechtěli.
Asi týden u nás bydlela skupina ruských meteorologů. Byli to hodní kluci. Sestra si od nich vzala adresu a pak si dopisovali. Matka jim upekla buchty. Byli z toho celí nadšení, nic takového na vojně nedostávali.

Poté, co přešla fronta, jsem se zapojil do úklidových brigád. Třeba ve slavkovském parku ležel špatně zakopaný voják. Celá ruka mu čouhala a už začala hnít. Museli jsme ho lépe pohřbít. Vzadu v křovinách bylo šest hrobů Němců. Když jsem tam přišel, tak na každém bylo lejno. Ale podle mě to správné nebylo. I ti Němci byli obyčejní lidé, co museli poslouchat rozkazy.

Bohumír Možný, 92 let, úředník, poté, co utekl z nucených prací ve Šlapanicích na Brněnsku, byl u rodiny ve Slavkově u Brna

Rudoarmějci byli hubení a hladoví. Ale usmívali se na nás

Koncem války mi bylo jedenáct let, narodila jsem se v roce 1934. Pamatuji si, že když hrozily nálety, byl vyhlášen poplach a lidé se museli odebrat do svých domovů, zatemnit okna a zhasnout. Jako děti jsme pořádně nechápali souvislosti, ale na rodičích jsem určitý strach a napětí pozorovala. Začátkem roku 1945, kdy už se fronta blížila k domovům, denní i noční nálety se odehrávaly ve větším měřítku. Lidé byli nasazováni na kopání zákopů a nuceni stavět překážky proti postupující Rudé armádě.

Vladimíra Sedláčková, 79 let, učitelka, za války žila v Dobroníně u Jihlavy Poslouchal se tehdy více zahraniční rozhlas. Bombardování jsme zažili jen jednou, v roce 1945. Rodiče mi vyprávěli, že za heydrichiády prohledávalo gestapo celé město, dům po domu, a hledalo odbojáře. Němci prý také chodili ve dne po domech a sháněli jídlo. Přitom zabíjeli slepice, husy a dokonce zastřelili i prase.
Osmého května po celou noc ustupovali němečtí vojáci směrem k Jihlavě. Vozidla, která jela k městu, se ale začala vracet, protože Jihlava již byla v rukou Rudé armády.

Devátého května přijely první tanky Rudé armády a rumunské armády. Vyběhli jsme se podívat na malý palouk pod naším domem a zahlédli, jak se po silnici blíží sovětský tank a za ním nějací vojáci na motocyklech. Kolona jela pomalu. Jeden z vojáků zvedl ruku, aby nám pokynul na pozdrav. Byl to dojemný zážitek. Utkvělo mi v paměti, jak byli všichni zubožení, unavení, vyčerpaní a hladoví s vyhaslými výrazy ve tváři. Ale usmívali se na nás. Volali jsme, jásali, křičeli a zdravili své osvoboditele. Všude nastalo vítání rudoarmějců, kteří byli nejen srdečně a s úlevou vítáni, ale i pohoštěni jídlem a pitím.

Dozvěděla jsem se později od svých rodičů, že údajně nějací příbuzní zemřeli na barikádách v Praze v roce 1945. A po osvobození Dobronína Rudou armádou ve druhé polovině května 1945 zde došlo k masové vraždě celkem třinácti československých obyvatel německé národnosti. Jako dobronínská rodačka vím o tomto případu, z médií známém jako kauza Budínka.

Vladimíra Sedláčková, 79 let, učitelka, za války žila v Dobroníně u Jihlavy



Otec utekl před Gestapem. Po návratu jsme jej nepoznali

Miloš Hynek, 80 let, historik, za války žil v Hodoníně a PrazePři osvobození mi šlo na jedenáctý rok a mému bratrovi na dvanáctý. Osvobození jsme zažili v květnu na okraji Prahy, kde jsme bydleli z rodinných důvodů od ledna. Matka byla totiž v koncentračním táboře a otec v ilegalitě. Viděl jsem i vlasovce. Dokonce jsme utíkali schovat se do lesů. Ustupující Němci se totiž chovali k místnímu obyvatelstvu velice brutálně. Až je vytlačili, tak jsme se vrátili domů.

Pak si pamatuji, že když jsme přijeli do Hodonína třicátého května, tak tady byli Rumuni. Před tím jsem zažil ve městě nálet dvacátého listopadu, který nejvíc postihl severní stranu města. Tehdejší bombardování mělo sto sedmdesát devět obětí. Když jsem se vrátil, tak v domech na náměstí byla ještě vytlučená okna, úplně zbořená byla hospoda u paní Slezákové. Doma jsme měli v oknech překližky. Největší škody, co se týká skla, udělaly německé destrukční oddíly při dynamitovém vyhazování hodonínských mostů.

Za okupace jsem se dlouho neviděl s rodiči. S otcem naposledy pátého ledna 1940 ráno, kdy ho varovali, že jej chce zatknout Gestapo. Pak se pokoušel dostat do ciziny, což se nepodařilo a musel žít v ilegalitě. Přijel si pak pro nás do Prahy, ale ani jsme ho dobře nepoznali.

Matku umístili po Akci E v internačním táboře ve Svatobořicích. Němci pak přišli na její odbojovou činnost, tak byla na Cejlu, v Drážďanech, v koncentračním táboře v Ravensbrücku a Grünebergu. Do Hodonína nakonec přijela den před námi.

Miloš Hynek, 80 let, historik, za války žil v Hodoníně a Praze

Obyčejného člověka zastřelili na ulici přímo před mýma očima

Konec války jsem strávil ve Vyskytné na Pelhřimovsku. Tehdy mi bylo jedenáct let. Do Pelhřimova jsme se přestěhovali až v prosinci 1945. Na druhou světovou válku a na osmého května mám hned několik vzpomínek.

Nezapomenu na Den osvobození, kdy jsme s maminkou stáli na ulici ve Vyskytné a vítali vojáky. Oni projížděli, my jim mávali. Bylo to něco úžasného.

Emil Štěpán, 79 let, zaměstnanec Katastrálního úřadu v Pelhřimově, za války navštěvoval obecní školu ve VyskytnéAle na druhou stranu mám v paměti i drsné zážitky. Tím nejsilnějším bylo působení vlasovců. Zřejmě nám tehdy chtěli předvést, jak dokáží s lidmi zatočit. Byl jsem na ulici a najednou nějaký Rus vytáhnul chlapa z auta, a když byl tak dvacet kroků od něj, nastavil si samopal a před všemi lidmi, kteří stáli podél silnice, ho zastřelil. To mi utkvělo v paměti. Všichni lidé zůstali paf, nevěděli, proč se to stalo, protože voják měl ruskou uniformu. Jenže pod ní měl oblečenou ještě německou uniformu. Jestli to nahráli, to je otázka, ale faktem je, že to byl dost ošklivý zážitek.

Rovněž nezapomenu na dobu, kdy probíhaly nálety na Drážďany. Po obloze nad Vyskytnou se proháněla krásná stříbrná, obrovská letadla. Dokonce jsem i slyšel výbuchy z bombardování. Tehdy se říkalo, že něco omylem shodili i na Prahu, ale nevím. Nebo jsem viděl letecké souboje či jedno sestřelené německé letadlo.
Pamatuji, když Rusové přijeli k mému strejdovi. S sebou si přivezli obrovský kotel. Ze začátku jsme nechápali proč. Záhy jsme však pochopili, protože strýc choval pár ovcí. Oni si prostě pro jednu došli a celou, tak jak byla, jí vložili do kotle do vařící vody. Žádné stahování kůže. Chtěli k ní hodně cibule, a jak si pak pochutnávali.
Pamatuji také, že u nás byli nějakou chvíli ubytovaní ruští důstojníci. Z fronty byli zvyklí na trochu jiné, řekl bych tvrdé podmínky. Tehdy jsme jim tolerovali hodně věcí, protože to byli naši osvoboditelé. Měli jsme na ně úplně jiný názor než v roce 1969.

Emil Štěpán, 79 let, zaměstnanec Katastrálního úřadu v Pelhřimově, za války navštěvoval obecní školu ve Vyskytné

Dodávku, kterou otec natíral, zasáhla mina. Unikl jen těsně

Na konci války mi bylo deset let, ale několik vzpomínek mám stále docela čerstvých. Na určité zážitky se prostě zapomenout nedá.

Těsně před osvobozením jsme se všichni schovávali před velkým bombardováním města. Nejen my, ale i němečtí vojáci. Pamatuji si, že po výbuchu jednoho mostu u vlakového nádraží doletěly dlažební kostky až před zámek. Byla to neuvěřitelně hlasitá a pronikavá rána. Na zámku jsem tehdy společně s rodiči bydlela. Dennodenně jsme tak byli například svědky toho, jak se Němci holili a umývali v různých koutech nádvoří. Než se začala situace na frontě obracet, byli hodně veselí a jejich smích se tak rozléhal po celém sídle. Alena Fleissigová, 79 let, celý život pracovala ve výpočetním středisku v Adamově, za války bydlela na blanenském zámku

Můj otec pracoval jako malíř a natěrač. Pomáhal mimo jiné v lazaretu, který tehdy fungoval v měšťanské škole. Musel plnit různé úkoly, které mu okupanti zadávali. Pár dní před osvobozením například natíral jednu dodávku. Ve chvíli, kdy se na okamžik vzdálil, asi aby si donesl další barvu, zasáhla vůz mina a kompletně jej zničila. Měl neuvěřitelné štěstí.

Devátého května muži z Blanska vytvořili na Rožmitálově ulici obrovskou barikádu. Jakmile dorazili Rusi k ČKD, okamžitě ji začali rozdělávat tak, aby mohli projet. Já jsem společně s ostatními dětmi stála poblíž a všechno sledovala. Bylo to pro nás pochopitelně dobrodružství. Když kolem nás projížděli vojáci, házeli nám plné hrsti cukrovinek. Byly jsme jim vděčné. Sladkosti byly totiž stejně jako ostatní potraviny pouze na lístky, takže jsme si jich do té doby moc neužily.

Alena Fleissigová, 79 let, celý život pracovala ve výpočetním středisku v Adamově, za války bydlela na blanenském zámku

Po československé vlajce stříleli z kulometu

Můj tatínek Jaroslav s mým strýcem Janem poslouchali, stejně jako spousta jiných, pravidelně rádio. Nebylo tomu jinak ani pátého května 1945.

Jaroslav Švanda, 68 let, redaktor, jeho rodina za války žila v Ledči nad Sázavou na HavlíčkobrodskuKrčili se u radiopřijímače v přízemním obchodě mého strýce na náměstí v Ledči nad Sázavou a zaslechli zprávu o začínajícím povstání v Praze. V tu dobu již Ledčí projížděly dlouhé kolony německých vojáků. Ti na koňských povozech, na korbách nákladních aut, obrněných samohybech a také na tancích směřovali přes Ledeč a přes místní lokalitu zvanou Barborka dále ke Zruči k Vltavě a do jihozápadních Čech. Do amerického zajetí.

Strýc Jan, jakmile tu informaci zaslechl, vyskočil od rádia a běžel na půdu, kde po celou dobu války schovával československou státní vlajku. Na skutečnost, že je náměstí plné německých vojáků, vůbec nedbal a vlajku za pomoci mého tatínka z okna v prvním poschodí vyvěsil. Netrvalo to ani dvě vteřiny a ozval se rachot z kulometu jednoho z projíždějících tanků. Otec i se strýcem sotva stačili uskočit a skrýt se za zdí. Střely svůj cíl zasáhly a vlajka i se žerdí padly do prachu ulice.
Tatínek vzpomínal, že se strašně lekli a báli a za tou zdí zůstali schováni ještě asi dvě hodiny. Přitom přemítali, co by se asi stalo, kdyby místo kulometu na ně vystřelil z laufu ten tank.

Jaroslav Švanda, 68 let, redaktor, jeho rodina za války žila v Ledči nad Sázavou na Havlíčkobrodsku

Na dveře jsme dostali cedulku Rusům vstup zakázán!

V době osvobození Znojma mi bylo dvacet let. Přestože se lidé v době protektorátu stěhovali ze Znojma pryč, zůstali jsme ve Znojmě. Neměli jsme prostě možnost jít jinam. Ve Znojmě jsme si užili od Němců plivanců a facek, nadávali nám. V Otakarově škole, kam jsme se museli hlásit, jsem se pak výborně naučila německy, což jsem později využila.

Za války jsem se učila modistkou. Byla jsem dva roky v Traiskirchenu v Semperitu, ale díky mé známé na znojemském pracovním úřadu jsem se dostala zpět do Znojma. To bylo v poslední měsíc války.Ludmila Pokorná, 89 let, dělnice, za války v rakouském Traiskirchenu a také Znojmě, kde v době osvobození šila československé vlajky

Pracovala jsem v dílně u radnice a tam také zažila bombardování Znojma. Několikrát. Pamatuji si, jak jsme se šli po bombardování nádraží podívat, jak to tam vypadá. Byli tam naši ranění vojáci. Vagony hořely a oni byli v nich. Jak měli špatné končetiny, nedokázali z těch vagonů vystoupit. To byl hrozný zážitek.

U evangelického kostela byla malá továrnička. Když bylo tak týden před koncem války, donesli tam stroje a prostěradla, modré a červené látky a my jsme tam šily vlajky a pásky na rukávy mužům. Měli na nich českou vlaječku a nějaké razítko, což je opravňovalo udržovat ve městě pořádek. Byl mezi nimi i můj budoucí manžel.
Osmého května 1945 jsme slyšeli, jak odspodu hučí tanky. Lidé křičeli: Rusi už jedou. Běželi jsme je z Bezručovy ulice vítat. Na náměstí bylo haló. Rusové hráli na harmoniky, lidi s nimi tancovali, ale mně už se to časem přestalo líbit. Pak nás druhý den ráno znojemští kluci před ruskými vojáky varovali. Říkali nám, že v noci se běhalo po domech a děly se strašné věci. Týden jsme nechodily ven. Nakupoval jen tatínek.

Naštěstí pak ruské velení situaci zklidnilo. Na dveře jsme dostali štítek s nápisem: Tedy je český dům, ruský voják má vstup zakázán! Bylo na něm razítko ruského velitele.

Ludmila Pokorná, 89 let, dělnice, za války v rakouském Traiskirchenu a také Znojmě, kde v době osvobození šila československé vlajky

Mladému Němci s panzerfaustem se po tvářích kutálely slzy

Konec války jsem prožíval v Brně. Pracoval jsem tam ve Zbrojovce na dvanáctihodinových směnách. Spolu s rodiči jsem bydlel v Králově Poli. Byl červen 1944 a maminka mě probudila, ať jdu na dvůr. Na nebi létala americká letadla. Začalo po nich střílet protiletadlové dělo ze Stránské skály. Ale jeden z pilotů německé stanoviště zlikvidoval. Byla to tehdy strašná tragédie. Na Stránské skále se totiž shromáždili při poplachu lidé z blízkého Zetoru. Asi tři sta lidí tam zahynulo. To byl pro mě začátek konce války v Brně.

Radoslav Sáblík, 90 let, výzkumný pracovník, za války pracoval v brněnské ZbrojovceNálety pokračovaly a jednou, když jsem se vracel z práce domů, všude jsem šlapal po střepech z vytlučených oken. Jeden den na konci dubna 1945 jsme si vyšli s mou budoucí manželkou nad královopolský hřbitov, odkud je výhled na celé Brno. Fronta se už blížila. Stmívalo se a všechna světla kvůli zatemnění zhasínala. Naposled zhasnuly reflektory kolem vězeňského dvora v Kounicových kolejích. Pak přiletěl ruský dvojplošník, který začal shazovat světlice a i bomby.

Pak už jsem zůstal doma a do práce nechodil. Byly za to sice přísné tresty, ale už se blížil konec. Ve dvoře domu jsme měli sklep. Naskládali jsme na něho fošny z blízkého stolařství, abychom zpevnili strop. Jednou skutečně na dvůr dopadla bomba, ale nám se ve sklepě nic nestalo.

Na vrata jsme německy napsali: Pozor, tyfus. Ale Němci už ten trik znali. Tankem Panther projeli zavřenými vraty přímo do dvora. Asi dvě hodiny mluvili s někým vysílačkou a pak odjeli k Řečkovicím.

Později se v ulici objevil asi osmnáctiletý německý voják. Byl sám, měl jen pancéřovou pěst a po špinavých tvářích se mu koulely slzy. Dobrosrdečné mámy mu dali napít a něco k jídlu. Pořád brečel a pak odešel směrem do Brna. Určitě tam zahynul. Esesáci stáli za Brnem a všechny zbloudilé vojáky posílali zpět jako jeho.

Radoslav Sáblík, 90 let, výzkumný pracovník, za války pracoval v brněnské Zbrojovce

U benzinové pumpy leželi zastřelení muži

 Karel Fafílek, 75 let, podnikatel, za války žil ve Žďáře nad SázavouVzpomínky z konce války se mi vybavují i dnes. Jako rodák ze Žďáru nad Sázavou jsem druhou světovou válku strávil právě tam. Při osvobození jsem byl malý kluk, ale vybavuji si, jak od Nového Města přijela první ruská hlídka na koních, Němci utíkali pryč a všude byl obrovský zmatek.
Také si pamatuji, jak jsme předtím seděli schovaní ve sklepě, bylo nás tam asi patnáct. Za dveřmi chodili po chodbě Němci, a kdyby některého z nich napadlo ty dveře otevřít, postříleli by nás všechny.

Ačkoliv v ulicích města ještě nebylo bezpečno, lidé se už osvobození nemohli dočkat. Němečtí vojáci se ale v posledních chvílích války chovali značně nervózně, nezřídka dostávali protichůdné rozkazy a panikařili. Výsledkem byly poslední válečné tragédie. Pamatuji si, že můj tatínek šel se mnou později ven. Na ulici jsem viděl ležet zastřelené německé vojáky a na Libušíně, v místech, kde teď stojí zimní stadion, bylo plno koní. A určitě nikdy nezapomenu na to, jak u benzinové pumpy na náměstí němečtí vojáci zastřelili několik mužů. Stále tvrdím, že kdo válku neprožil, nedokáže si představit, jaké to doopravdy je.

Karel Fafílek, 75 let, podnikatel, za války žil ve Žďáře nad Sázavou

Mrtvé jsme nosili na žebřících ke škole

Dobu osvobození jsem prožíval ve Hvězdlicích. Bylo mi tehdy devatenáct let. Rusy jsme viděli rádi, žádné velké vítání jsme pro ně ale nepřipravili, byli jsme přece jen malá vesnice. Já jsem byl čerstvě vyučeným řezníkem. Pamatuji si, že mi Rusové tehdy zastřelili prase a já jsem jim ho musel připravit.

Ještě za německé okupace jsme s muži z okolních vesnic kopali nad Pavlovicemi obranný val. Pak přilétly ruské stíhačky a Němci nás od něj vyhnali, abychom ho neměli šanci dokončit. Utíkali jsme tenkrát tak rychle, že jsme veškeré nářadí, lopaty, nechali tam.

Jan Nedělník, 88 let, důchodce a kronikář fotbalového klubu, válku prožil v Hvězdlicích na VyškovskuVzpomínám si třeba také, že jeden z Němců ostřeloval ze zákopu nad Hvězdlicemi. Ulici ve vesnici zrovna přecházel pošťák a Němec ho trefil. Doručovatel měl ale asi v té chvíli otevřená ústa a kulka mu tak pusou proletěla, prostřelil ji. Pošťák to přežil, ale celý život už pak chodil s pusou nakřivo.

Po střetu vojsk došlo k noční bitvě, kde se neustále střídalo vedení, jednou to byli Rusové, jindy Němci. Tehdy padlo v boji asi sedmadvacet ruských vojáků. My jsme se ale do bitvy nezapojovali, každý z obyvatel měl nějaký bunkr, byli jsme v nich schovaní. Já jsem měl panský sklep v kopci a před něj jsem naskládal klády, aby ho neprostřelili.

Šok mě čekal, když jsem z krytu odcházel, zažil jsem něco, na co nezapomenu. Všude kolem mě byli mrtví lidé a koně. Vytahovali jsme je z potoka a nosili na žebřích ke škole, kde jsme je pochovali.

Jan Nedělník, 88 let, důchodce a kronikář fotbalového klubu, válku prožil v Hvězdlicích na Vyškovsku

Sestřelené německá stíhačka vybuchla kousek od nás

Během osvobození mi bylo čtrnáct let. Rusové přijeli ze dvou směrů a všichni chtěli pokračovat na Prahu. Jedni přijeli z Domků od Jaroměřic, druzí od Náměště přes Karlovo náměstí. U Podklášterského mostu dříve stávala Lorenzova vinárna, křižovatka před ní byla úplně ucpaná, stáli tam koně, auta a spousta vojáků. Vzpomínám si, že jako kluci jsme seděli na blatnících ruských aut a vojáci s námi jezdili po městě, byla to tenkrát velká sláva.

O rok dříve, to mi bylo třináct, jsem viděl, jak spojenci nad Třebíčí sestřelili německé letadlo. Bylo to na jaře, s kamarády jsem byl v aleji u rybníčku U Obůrky. Na obloze byla letadla, ozvala se střelba ve vzduchu a bylo vidět několik padajících přídavných nádrží. Jedna z nich dopadla v blízkosti rybníku. Byla v barvě zašlého hliníku. Pravděpodobně americká. Mysleli jsme, že padají bomby a lehli si do strouhy v aleji. Čekali jsme výbuchy, ale nic se neozvalo. Kvůli tomu jsme neviděli přímo průběh souboje, pamatuji si teprve zvuk dopadu sestřeleného letadla. Následovaly exploze munice, té muselo být hodně, protože vyletovala na všechny strany.Otto Ferda, 83 let, naposledy pracoval jako strojní zámečník v třebíčských Západomoravských strojírnách, za války žil v Třebíči

S kamarády jsme se rozeběhli k místu dopadu. Trosky letadla ležely v poměrně velkém kráteru, jehož hloubka mohla být jeden až dva metry. Dole ležel motor a část trupu, ocasní část letounu ležela přes okraj kráteru jižním směrem. Trosky křídel byly v okolí. Letoun měl modro šedé zbarvení. Na místo dopadu se seběhlo množství lidí a také čeští policisté, kteří se pokoušeli lidi odhánět. Mluvilo se o tom, že se jedná o stíhačku Focke-Wulf.

Stíhačky, které letoun sestřelily, zakroužily okolo, přičemž jedna byla hodně nízko a bylo vidět pilota v kabině. Letouny byly dva, měly stříbřitou barvu a kapkovité kryty kabin. Domnívám se, ale to nevím jistě, že jeden z pilotů byl černoch a také že na letounech byly britské kruhové kokardy. Stíhačky pak odlétly směrem na Jaroměřice, jen jedna se trochu zdržela dalším okruhem.

Z doslechu od otce jsem slyšel, že sestřelený pilot dopadl padákem na strom v zámecké zahradě. Údajně měl k němu jít i zámecký pán hrabě Valdštejn s loveckou puškou, který si myslel, že jde o britského pilota.

Otto Ferda, 83 let, naposledy pracoval jako strojní zámečník v třebíčských Západomoravských strojírnách, za války žil v Třebíči

Sovětský voják mi zastřelil matku

Miroslav Zachara, 89 let, dříve administrativní pracovník, válku prožil v Podivíně na BřeclavskuV den osvobození jsem nechal otevřenou branku i dveře, aby to vojáci nerozstříleli. Byli jsme schovaní ve sklepě, kam jsme si naskládali slamníky a spali na nich.
Do naší ulice se blížily dvě skupiny sovětských vojáků. Ta první přišla a hledala u nás ve sklepě Germány. Neuměl jsem moc rusky, ale řekl jsem, že tady žádný není. Přesto všechno prohledali a rozházeli. Nakonec nás požádali o trochu vody a něco k zakousnutí.

Když maminka šla do jiné části sklepa, kde měla schované jídlo, přišla k našemu domu druhá skupina. Jeden z vojáků strčil okénkem automat a vystřelil. Matka čupěla a střela ji zasáhla z boku do hlavy. Jsem přesvědčený, že nešlo o obyčejnou střelu. Úlomky totiž zasáhly také moji sestru, která v té chvíli přišla za matkou.

Když jsme to oznámili veliteli, vyvedl mě ven a řekl, ať mu ukážu viníka, že ho nechá zastřelit. Poznat jsem ho ale nemohl, protože vojáků šlo mnoho za sebou. Nabídli nám, že ji pohřbí u pomníku padlých. To jsme odmítli a pohřbili ji sami.

Miroslav Zachara, 89 let, dříve administrativní pracovník, válku prožil v Podivíně na Břeclavsku

Autor: Redakce

8.5.2014 VSTUP DO DISKUSE 6
SDÍLEJ:

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Fenomén Ondra: Lezení na OH? Mám z toho strach, je to trochu paskvil

Praha, Brno /ROZHOVOR/ - Není to až tak dávno, co o něm věděl jen úzký okruh lezeckých nadšenců. A vida když v pondělí uspořádal tiskovku po návratu z úspěšné mise Dawn Wall (v kalifornských Yosemitech vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masivu El Capitan), tísnil se na ní solidní hrozen novinářů a několik televizních štábů. Z brněnského sportovního lezce Adama Ondry je definitivně hvězda tuzemského sportu.

Ministr Jurečka odvolal ředitele Povodí Moravy. Nebyl spokojen s jeho vedením

Brno, Praha – Ministr zemědělství Marian Jurečka ve středu odvolal generálního ředitele státního podniku Povodí Moravy Jana Hodovského. Ministr podle všeho nebyl spokojený s výsledky jeho práce. „Generální ředitel nedokázal čerpat finanční limity pro Povodí Moravy ze státního rozpočtu, časté byly chyby v zakázkách a často se střídali také ředitelé na klíčových postech podniku," nastínila důvody odvolání mluvčí ministerstva zemědělství Markéta Ježková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies