Je krátce před desátou hodinou ráno a Útěchov je ospalý, jakoby se před psím počasím snažil zachumlat co nejhlouběji do spadaného listí. Na mokré asfaltce pár desítek metrů za místním hřištěm je naopak živo. „Kdo ještě nemá číslo?“ překřikují organizátoři závodu rozdováděné děti a rozdělují mezi ně plátěné cedule s čísly. Za chvíli odstartuje takzvaný závod batolat, nejmenších účastníků běhu lyžařů Útěchovskými lesy.

Na startovní pozice se rovná asi dvacítka dětí. „Tady ten pán se zeleným batohem je zajíc. Za tím poběžíte,“ vysvětluje závodníkům, z nichž většina má sotva metr od země, předseda pořádajícího běžeckého oddílu Oldřich Dušek.

Dokonalé pochopení pravidel ještě otestuje startem nanečisto a první běh může začít. Děti do mírného kopečka pádí s takovou vervou, že má zajíc dosti napilno, aby se celých dvě stě metrů udržel v jejich čele. Závod pro starší a zkušenější účastníci závodu je podstatně delší. Trať pro ty nejnáročnější má sedm kilometrů.

„Letos neběžím, jsem po zranění. Jestli ale bude noha příští rok v pořádku, určitě se znova zúčastním,“ vysvětluje konstruktér Martin Kulhánek z nedaleké Lesné. Útěchovského závodu se účastní pravidelně už deset let, běhání v přírodě má totiž rád. "Je to součást životnímu stylu. A k mému sedavému zaměstnání je ideální,“ vysvětluje s úsměvem Kulhánek.