VYBERTE SI REGION

Zlatá trojskokanka chtěla skákat do výšky

Brno - Několik let byla nejlepší českou atletkou a řadila se mezi světové špičky. Trojskok jí přinesl nejen olympijský bronz, ale hlavně titul mistryně světa. Přesto Šárka Kašpárková tvrdí, že se této disciplíně vší silou bránila. Chtěla raději skákat do výšky. Neubránila se a zvítězila. Brněnský Deník Rovnost přináší příběh slavné trojskokanky z Brna v dalším dílu seriálu 15 minut slávy.

25.8.2008
SDÍLEJ:

Šárka Kašpárková.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Šárka Kašpárková má sedmatřicet let. Sport jí učaroval už na základní škole v Havířově. „Moji o dva roky starší sestru vybrali do basketbalové přípravky. A já jsem tenkrát přemluvila rodiče, aby mi to taky domluvili. Tak jsem ve třetí a čtvrté třídě hrála basketbal,“ říká Kašpárková. Díky tréninku se dostala na základní školu se zaměřením na atletiku. Už tam se ukázalo, že její parketou bude spíš atletika.

„V osmé třídě jsem se pak rozhodovala mezi třemi disciplínami. Během na čtyři sta metrů, skokem do výšky nebo vícebojem,“ říká Kašpárková.

Rozhodnutí padlo v momentě, když ji na střední škole objevil brněnský výškařský trenér Ctibor Nezdařil. „Přetáhl mě do Brna. Výška je nádherná disciplína. Psychicky náročná, člověk se musí soustředit až do konce. Bavilo mě to a měla jsem k tomu předpoklady,“ tvrdí.

Už na sportovním gymnáziu v Brně slavila první úspěchy. Na juniorském mistrovství Evropy skončila třetí, z juniorského mistrovství světa byla šestá. „Byl to zápřah. Škola se střídala s tréninky vždycky až do večera, ale byla jsem mladá, bavilo mě to a dostavily se i první výsledky,“ vzpomíná.

V té době si byla svou atletickou kariérou jistá. První zaváhání přišlo až na vysoké škole. „Začala jsem studovat pedagogiku v Ostravě. Byly to bohužel telecí roky. Přibrala jsem a výkonnost šla dolů, taky jsem se zranila. Opravdu jsem v té době uvažovala, jestli má smysl ve sportu pokračovat,“ popisuje těžké chvíle bývalá atletka. Už podruhé ji ale osud poslal do cesty brněnského trenéra Zdeňka Odehnala a Kašpárková se znovu vydala za štěstím do Brna. „Prostě mi řekl, jestli bych se nechtěla vrátit a připravit se na olympiádu v Barceloně. To se nedalo odmítnout,“ usmívá se.

Z výšky na zem

Na olympiádu se ve skoku do výšky kvalifikovala. Ze dne na den se však rozhodla soutěžit také v úplně jiné disciplíně. V té, která jí později přinesla nejvíce úspěchů. V trojskoku. „V roce 1992 se poprvé na halovém mistrovství Evropy skákal trojskok jako oficiální disciplína. Podle trenéra jsem technicky neměla šanci dostat se na mistrovství se skokem do výšky.

A tak mi řekl, ať to zkusím ve trojskoku. Bylo to rozhodnutí ze dne na den,“ směje se Kašpárková. Na mistrovství Evropy nakonec skončila čtvrtá s výkonem 13,73 metru. „V té době byl trojskok na úplném začátku, dneska by to nestačilo ani na kvalifikaci,“ míní.

Do Barcelony však odjela stále jako výškařka. „Olympiáda pro mě byla neskutečným zážitkem. Potkávala jsem sportovce, které jsem viděla jen v televizi. A najednou jsem byla jedna z nich,“ zasní se trojskokanka.

Účastnice čtyř olympijských her říká, že nejhezčí byly právě ty barcelonské. I přesto, že nepostoupila z kvalifikace. „Až do 1,88 metru jsem skákala jako z partesu. A najednou, jako by mě někdo praštil do hlavy a byla jsem úplně mimo. Asi jsem podcenila pitný režim. Bylo tam horko a závod dlouhý,“ přemítá bývalá trojskokanka.

Po olympiádě se musela rozhodnout mezi skokem do výšky a trojskokem. „V roce 1993 jsem se totiž kvalifikovala na halové mistrovství světa ve výšce i trojskoku. A zvládnout najednou oba tréninky nešlo,“ přiznává. Zvítězil trojskok. „Bránila jsem se tomu. Říkala jsem, že to dělat nebudu, že výška je moje nejoblíbenější disciplína. Jenže ve výšce jsem měla nevyrovnané výkony,“ podotýká. Řekla si proto, že začne v nové disciplíně úplně od začátku, bez naučených chyb.

Lehké to ale nebylo. „Jsou to odlišné disciplíny. Trojskok je rychlostně-silový. Při některých odrazech je tam přetížení až tisíc kilogramů. S elegantním skokem do výšky se to nedá srovnat,“ říká.

S přípravou jí pomáhal její trenér a přítel v jedné osobě Michal Pogány. „Všichni mu říkali, že není možné, aby mě z výškařského rozběhu naučil dálkařský. Ale on to zvládl,“ říká Kašpárková.

Sen mladé atletky se tak konečně začínal plnit. V roce 1996 totiž odlétala na olympiádu v americké Atlantě jako jasná finalistka v trojskoku.

„Předpokládalo se, že bych se mohla umístit do osmého místa. O medaili moc lidí neuvažovalo, protože v té době už holky skákaly přes patnáct metrů,“ podotýká. Domů nakonec přivezla bronz. „Po závodu za mnou přišla stříbrná Ruska a obdivně mi říká: Šárko, cos nám to udělala. Jak si skočila těch 14,98 metru, tak mě to tak zmrazilo, že i když jsem byla připravená skočit za patnáct, už jsem to nedokázala,“ popisuje Kašpárková, jak překvapila nejen fanoušky, ale také soupeřky.
Medaili však málem nepřevzala. „Platilo pravidlo, že na vyhlašování se musí jít v Adidas teplákové soupravě. Ptala jsem se Michala, jestli si ji mám na stadion přibalit. Řekl mi, jestli jsem normální a jestli to chci zakřiknout. A pak lítal po stadionu a sháněl někoho, kdo by mi teplákovku půjčil,“ směje se olympijská medailistka.

Magická patnáctka

Její největší úspěch přišel o rok později. Nejenže získala zlatou medaili na mistrovství světa v Aténách v roce 1997, poprvé také překonala magickou hranici patnácti metrů. „Tady už jsem si jela pro medaili a chtěla jsem vyhrát. Celá sezona byla tak dobrá, že jsem věřila, že těch patnáct metrů skočím. Tak jsem tím žila, že jsem tu patnáctku viděla všude. Hledala jsem ji i na autech cestou z hotelu. Když jsem našla tři, bylo to dobré, když ne, říkala jsem si, že to neskočím,“ říká Kašpárková.

Sportovci jsou podle ní velmi pověrčiví.

Závody však pro ni nezačaly příliš dobře. V prvním pokusu skočila její soupeřka, Rumunka Rodica Mateescu, 15,16 metru. „A to už si všichni mysleli, že je vítězka. Ve třetím pokusu jsem pak skočila 15,02, ale tím, že jsem byla druhá, jsem z toho nakonec vůbec radost neměla,“ poznamená Kašpárková. Byla tak sebejistá, že překvapila i svého přítele a trenéra. „ Řekla jsem mu, ať se nebojí, že se určitě ještě zlepším. Takovou mě neznal,“ usmívá se.

Pogány se na mistrovství ukázal jako stratég a psycholog. „To je u trenéra jedna z nejdůležitějších věcí. Vzal tenkrát řeckou vlajku, hodil mi ji a řekl, ať ji zvednu nad hlavu. V tu chvíli se pozornost a energie všech soustředila na mě. Před pátým pokusem jsem měla pocit, který jsem už nikdy nezažila. Věděla jsem, že skočím daleko,“ vzpomíná na chvíle těsně před rozběhem. „Když jsem dopadla do písku, bylo vidět, že je to daleko. Stadion úplně ztichl. Když se na tabuli objevilo 15,20 metru, lidé propukli v jásot,“ usmívá se Kašpárková. Svým výkonem tak vybojovala nejen zlatou medaili na mistrovství, ale vytvořila také dosud nepřekonaný český rekord.

To už se Kašpárková octla na vrcholu kariéry. „Už od olympiády mě znal snad každý. Bylo těžké se s tím vyrovnat. Jsem stydlivý člověk a najednou na mě ve městě křičeli dělníci z lešení a gratulovali mi. Sesypala se na mě média,“ líčí Kašpárková. Uznává ale, že jsou na tom sportovci ještě dobře. „Na rozdíl od politiků se o nás totiž mluví většinou v dobrém,“ říká.

To se však změnilo po olympiádě v Sydney v roce 2000. Kašpárková se dostala do finále, ale třikrát v něm přešlápla a skončila tak na dvanáctém místě. „Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát. Já myslela, že jsem ani netrefila desku a že se rozhodčí s červeným praporkem spletl,“ kroutí hlavou. Ještě pořád se s tím nevyrovnala.

Podle ní byl velký úspěch, že na olympiádě vůbec postoupila do finále. „Dva roky jsem se potýkala se zraněními. Nejdřív jsem měla únavovou zlomeninu, před olympiádou se mi zase natrhl lýtkový úpon. Když jsem postoupila do finále, říkali, jaká jsem paní závodnice. A pak se všechna kritika snesla na moji hlavu,“ říká smutně.

Jen z dálky

Po několika dalších letech trénování ukončila svou profesionální kariéru v roce 2006. „Po olympiádě se mi narodila dcera Terezka. A pak už to nikdy nebylo jako dřív. Bylo mi přes třicet a zklidnila jsem se,“ vysvětluje útlum Kašpárková.

V Brně teď provozuje studio na formování postavy a spolu s partnerem trénuje brněnské basketbalistky Valosun.

Odchod ze špičkového sportu byl jednou z nejtěžších věcí, které kdy udělala. „Bylo mi to hrozně líto. Život vrcholového sportovce je jeden z nejkrásnějších. Dělala jsem, co mě bavilo, živilo mě to, cestovala jsem a potkala jsem lidi, které bych nikdy jindy nepotkala,“ tvrdí Kašpárková. Podle ní je také složité začínat od nuly. „Mí vrstevníci si v letech, co jsem sportovala, budovali kariéru. Já jsem začínala v pětatřiceti od nuly,“ připomíná.

Za svou sportovní kariéru dokázala ale všechno, co si přála.“ Jsem tisíckrát spokojená. Nikdy by mě nenapadlo, že se zařadím mezi sportovce, co získají olympijskou medaili. Splnilo se mi to, s čím jsem vůbec nepočítala,“ usmívá se. Zasteskne se jí hlavně, když se dívá na závody v televizi a vidí tam sportovce, se kterými závodila.

Své zkušenosti se teď snaží předat dalším. „Trenérem trojskoku bych být nemohla. Je to časově náročné a nikde není řečeno, že dobrý sportovec je také dobrý trenér. Když mě ale pozvou, jdu třeba na otevření dětského hřiště. Cítím to jako povinnost. Možná to může děti motivovat k tomu, aby sportovali,“ doufá Kašpárková.

Ke sportu se slavná atletka snaží teď vést i svou sedmiletou dceru Terezku. „Učím ji mít sport ráda, mít k němu vztah. Jestli ho bude chtít dělat profesionálně, to je na ní,“ podotýká. Sportovní geny k tomu ale prý Terezka má. „Sem tam se zmíní, že by si i do písku skočila. Ale já už ne. Klidně si zajdu na trénink zaběhat, ale na trojskok už nejsem připravená,“ přiznává mistryně světa.

Autor: Vendula Jičínská

25.8.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Vive la France! Bitvu tří císařů opět ovládli Napoleonovi vojáci

Tvarožná /REPORTÁŽ/ – Po 211 letech se historie na Slavkovském bojišti v sobotu odpoledne zopakovala. Přibližně tisícovka vojáků oděných do dobových uniforem před zraky několika tisíců lidí svedla boj připomínající Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů z roku 1805.

AKTUALIZOVÁNO

Bída na závěr chabého podzimu. Zbrojovka remizovala s Karvinou

Brno /FOTOGALERIE/ – Fotbalisté Zbrojovky v posledním podzimním utkání nejvyšší soutěže remizovali na domácím trávníku s Karvinou 1:1. Skórovali Jan Šisler a v nastavení Lukáš Vraštil.

EXKLUZIVNĚ

Kempný si zvyká na dril v NHL: I na rozbruslení před zápasem se jedou bomby

Chicago, Brno /ROZHOVOR/ - Nasedl na vysněný kolotoč nejprestižnější hokejové soutěže světa, z kterého ani na chvíli nesmí vyskočit. Bývalý obránce brněnské Komety Michal Kempný vstřebává první zápasové dávky v NHL. Zatím odehrál dvacet utkání a už si vyzkoušel i dril tří zápasů v pěti dnech.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies