Poskytnout první pomoc se naučil v kurzu pro zrakově postižené. Přihlásil se do něj po smrti svého otce. „Když tatínek dostal infarkt, nebyl jsem schopný nahmatat mu ani tepnu na krku. Rozhodl jsem se, že musím udělat něco pro to, abych v budoucnu dokázal pomoci ostatním,“ vysvětluje Svoboda.

Školení v brněnském TyfloCentru, kam začal letos docházet, se od běžných kurzů na první pohled téměř neliší. Účastníci se od lektora dozvědí, jak poskytnout srdeční masáž, ošetřit popáleniny a rány nebo třeba pomoci člověku v šoku. Učí se pracovat s obvazy a dalšími pomůckami z lékárničky a nové dovednosti trénují na figurínách.

Hlavní rozdíl podle lektorky kurzu Jany Puchegger Chadalíkové spočívá ve způsobu vyučování. „Zrakové postižení účastníků mě přinutilo uvažovat trochu jinak, než jsem byla doposud zvyklá. Všechno je třeba popsat slovně, do posledního detailu,“ popisuje lektorka Českého červeného kříže a zaměstnankyně TyfloCentra Brno svou zkušenost.

A ještě něčím se kurzy pro nevidomé od běžné výuky liší. Nadšením účastníků. „První pomoc vyučuji už dvacet let. S podobným přístupem jsem se ale při výuce ještě nesetkala. Účastníci kurzu měli o všechno zájem a všechno si snažili velmi pečlivě vyzkoušet,“ říká lektorka.

Při poskytování první pomoci se nevidomý člověk totiž musí spolehnout na to, co slyší a co nahmatá rukama. Mezi nejobtížnější úkoly proto podle Svobody patří ošetřit zraněného v chirurgických rukavicích z gumy. „Ztratíme v nich vlastně zrak,“ vysvětluje.

To, co v teoretickém výkladu lektora zní obtížně, však podle Svobody v praxi tolik složité zase není. Perné chvilky zažil jen při závěrečné zkoušce, která sedm lekcí čtyřicetihodinového kurzu završila.

V simulované havárii se srazili dva cyklisté. Jeden z figurantů sehrál roli cizince a s ošetřujícími mluvil jen německy. „Moc jsem mu nerozuměl. Říkal jsem si ovšem, že dokud mluví, je to ještě pořád dobré,“ říká se smíchem Svoboda.