Deník pro Deník

Občas mě z nějakých novin nebo časopisu osloví, abych přispěla pár větami do dotazníku nebo ankety. Většinou stačí stručná reakce, ale napsat krátkou a výstižnou odpověď je mnohdy těžší, než sepsat obsáhlý článek. Jak vtěsnat do pár řádků všechno, co mně v tu chvíli připadá důležité? 

Nedávno jsem měla odpovědět na otázku, co bych poradila svému dvacetiletému já. A mezi radami, které jsem napsala, byla jedna, kterou se sama dodnes neřídím, i když bych měla a chtěla. Ta rada zněla nějak takto: Piš si deník, protože každý den, na který zapomeneš, jako by nikdy neexistoval.

Dobrovolná sebevražda Evropy

Nikdy jsem si deník nepsala. Vlastně jsem několikrát začala, ale po pár dnech jsem toho nechala. Možná to bylo tím, že jsem ho začala psát jednou anglicky a pak zase španělsky, což bylo při mých chabých znalostech španělštiny dost obtížné a zdlouhavé. Po týdnu nebo dvou jsem se k deníku už nevrátila, protože jsem měla na práci či na psaní něco mnohem zajímavějšího než můj nudný a stále dokola se opakující každodenní program. A pak jsem zápisky někam založila a zřejmě i vyhodila. Nezdály se mi důležité.

V tu chvíli možná opravdu důležité nebyly, ale teď si uvědomuji, kolik vzpomínek se mi vytratilo z paměti. Zapomněla jsem spoustu jmen, nevybavuji si setkání, dětství a dospívání mých dětí uletělo a zmizelo v minulosti. Při pohledu na fotografie se mi mlhavě vybavují lidé, místa a s nimi spojené události, ale na časovou osu svého života je dokážu zařadit jen stěží.

Na radost z kávy

Možná bych opravdu měla začít psát deník. Vpisovat do něj ty nejobyčejnější věci, protože právě ony jsou nakonec nejdůležitější.

Zdroj: Deník

Zárodky mých deníků měly jednu zásadní chybu. Zaznamenávala jsem události, ale nepsala jsem o svých myšlenkách a pocitech. Asi jsem se podvědomě bála, že by si je mohl přečíst někdo jiný a nahlédnout mi do hlavy víc, než bych si přála. Jenomže takové zapisování bylo nudné a jednotvárné, jako nudný dokumentární film bez komentáře.

Jezera, koupáky a my

Tohle všechno teď vím a možná nastala ta správná chvíle pořídit si zápisník nebo třeba jen obyčejný sešit a každý večer do něj vepsat pár poznámek. Třeba se do něj za pár let podívám, přečtu si ho a řeknu si: Ano, na tohle si vzpomínám, takhle to bylo! A vybaví se mi den, člověk, místo, událost, příběh, na který bych si jinak vůbec nevzpomněla.

A když něco zapomenete, je to stejné, jako by se to nikdy nestalo.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.