Je vůbec možné nelhat?

Děti učíme od útlého věku, že lhát se nemá, že jedna z nejvyšších hodnot je pravda. Naše úsilí se ale zdá marné. Děti začínají lhát mezi druhým až třetím rokem a do čtyř už to umí 90 procent z nich. Náš zápal samozřejmě neutuchá, ale je obtížné jít příkladem.

„A opravdu ten Ježíšek existuje?“, překvapil nás mladší šestiletý syn před Vánocemi otázkou. V tomto případě je lhaní společenskou normou. Chtěl jsem mu říct pravdu, ale představil jsem si ty vyděšené rodiče dětí ze školky, které by z naší ratolesti udělaly odpadlíka. Šeredně se nám to pak vymstilo, když syn „po Ježíškovi“ vehementně požadoval jezdící lanovku namontovanou na dvě miniaturní hory, protože „Ježíšek přece dokáže vše!“

Máme-li se rozdělit, musíme něco obětovat

Jindy zas náš osmiletý syn kvůli pravdě přiběhl s brekem, protože mu spolužák řekl, že „dárek od něj je pěkně hnusnej“. Syn byl zdrcený. A první, co nás napadlo, bylo představit synovi koncept malých „bílých“ lží: „Kdybys dostal někdy dárek, co se ti nelíbí, poděkuj a přijmi ho. Vidíš, jak bylo tobě…“

Už v raném dětství vnímáme ten rozpor. Na jednu stranu slyšíme, že pravda vítězí a lež má krátké nohy. Zároveň ale začínáme využívat bílých lží, za které jsme mnohdy ještě chváleni. Známe to: „Ty šaty ti sluší, vypadáš skvěle, mám se výborně, zavolám ti, neberu si to osobně…“ Podle amerického bloggera Brandona Gailla lže většina z nás až čtyřikrát denně. Podle výzkumu univerzity La Crosse z Wisconsinu jen dvakrát denně.

Dobrou zprávou je, že většina z nás podle výzkumů nelže o zásadních věcech. Na druhou stranu stoprocentně pravdomluvných na denní bázi je mezi námi málo. V oblíbené zfilmované knize Patrika Hartla Prvok, Šampón, Tečka a Karel se čtyři dospělí kamarádi domluví, že celý den budou mluvit nic než pravdu. Po jediném dni se hroutí rodinné vztahy, spolupráce v zaměstnaní a z hrdinů se stávají vyvrhelové.

Arogance moci v kruhu vyvolených

Zdroj: DeníkMám tedy jednoho známého ajťáka, který vždy říká upřímně, co si myslí a všem pravdu. Moc kamarádů nemá a těch pár, co mu to toleruje, ho bere jako specifického asociála.

Je tedy lhaní ospravedlnitelné? Moje žena říká, že klíčová je vnitřní upřímnost. Je to upřímnost a pravda k sobě samému. K sobě být stoprocentně upřímní být můžeme, a často nejsme. I sobě máme tendenci realitu vylepšovat, omlouvat a zakrývat. Že se pak dlouhodobé potlačování pravdy může projevit tělesnou nemocí, je doložená věc známá pod pojmem psychosomatické problémy.

Rady pana Síkely: Neremcejte, za vysoké ceny si můžete sami

Jsou různé metody, jak zjistit, kde k sobě nejsme upřímní. Některým lidem pomáhá napsat sám sobě dopis a při tom přemýšlet, kde si to „vylepšují“. Vizuální typy si zase přehrávají v hlavě obrazy životních situací a zkoumají, při jaké situaci se jim objeví pověstný tlak v žaludku. Zkuste najít vlastní způsob. Upřímnost sama k sobě vede k většímu souladu s vlastními vnitřními hodnotami.

Díky tomu můžeme snáze poznat vlastní pravdu, kvůli které nám stojí za to se bít. A to rozhodně smysl má.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.