Rudé karafiáty, písně pionýrů a froté ručníky. Tenhle obraz má mnoho lidí i politiků spojený s oslavou Mezinárodního dne žen. MDŽ, který připadá na dnešek, ale původně vůbec není komunistickým svátkem. Jeho historie se odvozuje od stávky Američanek v roce 1857, které bojovaly za zlepšení podmínek pro dělníky a dělnice v textilních továrnách.Totalitní ideologie ale z MDŽ udělala překroucenou oslavu s recitujícími žáky a opilými soudruhy. Někteří současní politikové, zejména ti pravicově orientovaní, míní, že Mezinárodní den žen už nemůže zpět získat svůj status bez ideologického rozměru a požadují jeho nahrazení Svátkem matek.

Stávka dělnic z textilních továren ale není jediným mezníkem v historii Mezinárodního dne žen. V březnu roku 1908 stávkovaly newyorské švadleny za zkrácení pracovní doby a ukončení zaměstnávání dětí. Ještě téhož roku v květnu rozhodla Socialistická strana ve Spojených státech o vyhlášení Národního dne žen, který připadl zpětně na poslední únorovou neděli. A o dva roky později navrhla Němka Clara Zetkinová na konferenci socialistických organizací v dánské Kodani zavedení Mezinárodního dne žen jako připomínky demonstrací švadlen v New Yorku. Od roku 1911 se MDŽ slaví v Evropě, nejdříve v Rakousku, Dánsku, Německu a Švýcarsku. Do Ruska se dostalo až později, poprvé ho ruské ženy slavily v roce 1913.

O rok později se v souvislosti s tímto svátkem konaly po celé Evropě demonstrace proti válce. Během ní oslavy MDŽ utichly. Až v únoru 1917 vyšly petrohradské ženy do ulic pod heslem Chléb a mír. Týden poté byl ruský car donucen abdikovat a prozatímní vláda schválila i volební právo žen. Demonstrace se konala 23. února ruského kalendáře, což připadá na 8. března kalendáře gregoriánského.

„Od roku 1911 se MDŽ slaví v Rakousku, Dánsku, Německu, Švýcarsku. Do Ruska se dostalo až v roce 1913.“

V roce 1960 se v souvislosti s oslavami padesátého výročí Mezinárodního dne žen setkalo na konferenci v Kodani přes sedm set delegátek ze třiasedmdesáti zemí a přijaly deklaraci o podpoře politických, ekonomických a sociálních práv žen. Organizace spojených národů oficiálně uznala MDŽ až v roce 1975. V důsledku toho jej následně přijaly další národní vlády. Oslavy MDŽ v komunistickém Československu daly ovšem svátku pracujících žen jiný rozměr a lidem jej znechutily. Proto bylo MDŽ ihned po sametové revoluci nahrazeno Svátkem matek, který připadá na druhou květnovou neděli.

Není ovšem od věci zdůraznit, že i Svátek matek má své ideologické konotace, které nejsou o nic menší, než MDŽ. Přestože Svátek matek byl vyhlášen jako významný den už v roce 1914 jako připomínka Anne Jarvisové, Američanky, která v roce 1858 založila Pracovní kluby matek usilující hlavně o snížení novorozenecké a dětské úmrtnosti, za svůj ho vzala nacistická ideologie. Matka rodící zástupy vojáků té správné rasy byla pro Hitlerovo Německo mnohem přijatelnější než pracující emancipovaná žena. Druhá neděle v květnu jako termín pro připomínání Svátku matek byla odsouhlasená právě ve třicátých letech v Německu. Což je historie, kterou bychom mohli připomínat stejně škodolibě, jako připomínáme rudé karafiáty rozdávané na MDŽ o čtyřicet let později. Definování Svátku matek jako fašistického svátku je přitom stejně nesmyslné coby definování Mezinárodního dne žen jako svátku bolševického. Po roce 1989 byl Mezinárodní den žen vytěsněný z kalendáře. Vrátil se tam až od roku 2004 jako státem uznaný významný den. Nebylo to ovšem jednoduché.

Novelu zákona o svátcích schválila poslanecká sněmovna v roce 2003, Senát ji ale kvůli MDŽ vetoval. Teprve následně ho sněmovna přehlasovala a MDŽ se vrátilo mezi oficiální svátky. Boj o něj ale neskončil. Například podle Martina Mejstříka (nezařazený za Cestu změny) se MDŽ nikdy nezbaví svého ideologicko demagogického nátěru z dob bolševika. I proto požaduje Mejstřík jeho nahrazení Svátkem matek. Zajímavé je, že jeho nacistické zneužití nevadí nikomu.

Naše společnost totiž stále jako plnohodnotnějšího člověka vnímá ženu–matku. Jakoby teprve mateřství dalo ženě to správné životní naplnění.

Mezinárodní den žen se slaví v téměř celé Evropské unii. Můžeme být zvědaví, jak o jeho oslavách budou dnes večer informovat televize. Obvyklým přístupem novinářů je zaměření se na východ s důrazem na záběry Vladimira Putina předávajícího květiny blaženým Ruskám nebo zpravodajství z rozvojových zemí a zdůraznění nutnosti boje za práva tamních žen. O oslavách v západních zemích informují jen sporadicky, o nerovnoprávnosti žen a mužů v České republice výjimečně.

Přitom i osmnáct let po revoluci mají ženy v České republice výrazně nižší platy, jejich zastoupení v politice je mizivé a stále se předpokládá, že jejich doménou a sebenaplněním je péče o domácí krb a o děti.

„Podle Mejstříka se MDŽ nikdy nezbaví ideologického nátěru z dob bolševika. Nacistické zneužití Svátku matek přitom nevadí nikomu.“

I proto je nám možná bližší Svátek matek. Ten ale genderovou diskriminaci ve svém důsledku prohlubuje – účast otců na péči o děti je u nás nízká (na rodičovskou dovolenou například stále nastupuje jen zhruba jedno procento otců, přestože od roku 2004 je česká legislativa sladěná s legislativou Evropské unie a mateřská dovolená byla nahrazená rodičovskou dovolenou) a tím, že budeme oslavovat jen matky a nikoli otce či rodiče obecně, ji rozhodně nezvýšíme.

Diskriminace podle pohlaví je nejmarkantnější hlavně v oblasti pracovního trhu a mezd. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) není například mezi učitelkami v mateřských školách žádný muž, naopak mezi strojvedoucími nebo řidiči sanitek zase téměř žádná žena.

Máme přefeminizované obory, jako je právě školství nebo střední zdravotnický personál, tedy zaměstnání, kde je kladen důraz na péči. A máme obory podfeminizované – jako jsou například tradiční řemesla (truhláři, zedníci) a manažerské a politické posty. V Senátu je jen deset žen, mezi hejtmany nemáme žádnou ženu. Platy žen jsou v průměru o třetinu nižší než platy mužů. A nejvíc se liší na těch nejvyšších postech. Zatímco špičkový manažer si řekne o šedesát tisíc měsíčně, stejně schopné ženě „stačí“ pětatřicet. V ročence ČSÚ se doslova píše: ženy vydělávají méně (jejich mediánová mzda je o téměř tři tisíce sedm set korun nižší) než muži, a to bez ohledu na skutečnost, že mají stejné vzdělání.

Oslavovat Mezinárodní den žen má smysl. Je to důležitý svátek. Ženy mají svá práva vydobytá jen během posledního století (to volební u nás od roku 1919), a to ještě ne všechna a rovně. Například i feministky jsou v České republice stále považovány za militantní nepřátele mužů. Řečeno společně s jedním feministickým vtipem – Feminismus je radikální názor, že ženy jsou taky lidé. Osmadevadesát let od zavedení MDŽ jako mezinárodního svátku nepotřebují ženy dostávat karafiáty. Potřebují se stát plnohodnotnými lidmi, jako jsou muži už dávno.