Výstava ale neodkrývá všechny aspekty Hrabalovy osobnosti a představuje spisovatele v mezích notoricky známých prvoplánových klišé. Hrabalův život přitom svými paradoxy inspiruje k mnohoznačnému sdělení.

Hrabal se narodil v roce 1914 v Brně-Židenicích Marii Kiliánové, jeho otec zůstal neznámý. Matka se brzy provdala za Františka Hrabala a rodina se odstěhovala do Polné, kde František pracoval jako účetní v pivovaru, a později do Nymburka, kde působil jako pivovarský správce. Postavy matky Maryšky a otce Francina se objevují společně se strýcem Pepinem ve vzpomínkové próze Postřižiny (1970).

Po studiu na gymnáziu nastoupil Hrabal na právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Po válce se stal pojišťovacím agentem a později obchodním cestujícím. Říkával, že si tato povolání vybral, aby překonal svůj vrozený ostych. V roce 1949 nastoupil jako brigádník v kladenských ocelárnách. Po těžkém úrazu musel tuto práci opustit a další etapa jeho života se odehrála ve Sběrných surovinách, kde balil starý papír. Odtud se přesunul v roce 1959 do divadla S. K. Neumanna v Praze-Libni (dnešní divadlo Pod Palmovkou) a ještě než se v roce 1963 stal spisovatelem z povolání, působil zde jako kulisák a statista.

Psát začal Bohumil Hrabal za studií na vysoké škole. V roce 1956 vychází díky Jiřímu Kolářovi strojopisný almanach Život je všude, obsahující pět Hrabalových povídek. Teprve v roce 1959 mu má vyjít kniha povídek Skřivánek na niti, která je ale nakonec režimem zakázána. V roce 1956 se žení s Eliškou Plevovou, známou z jeho povídek jako Pipsi.

Potom, co se stal Hrabal spisovatelem z povolání, vychází mu první knihy – sbírka povídek Perlička na dně (1963) a Pábitelé (1964). Ovšem povolení publikovat s sebou nese i určitá omezení. Nikdy nevzniklo tolik autorských variant a oprav textů, jako právě v těchto „svobodných“ obdobích. I přesto působí jeho realistické pojetí textu s autentickými dialogy a syrovostí vyprávění jako senzace, a materiálu se ihned ujmou mladí čeští režiséři (Věra Chytilová, Juraj Herz, Jiří Menzel) tvořící na těchto podkladech filmy české „nové vlny“ šedesátých let.

V šedesátých letech vychází povídková sbírka Automat svět (1966), Morytáty a legendy (1968) a hlavně Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965), kde se autor otevřeně vyjadřuje ke stalinskému kultu a represivním praktikám režimu.

Po okupaci se pozice uznávaného českého spisovatele zcela změnila, a připravované knihy Poupata a Domácí úkoly byly v nakladatelství Mladá fronta vytištěny, zabaleny a skartovány ve Sběrných surovinách. Každý z takto postižených spisovatelů na situaci zareagoval po svém. Kundera emigroval, Škvorecký v Kanadě založil vydavatelství českých autorů a Vaculík zase samizdatovou Petlici. Hrabal se zavřel na chatě v Kersku a psal do šuplíku: Obsluhoval jsem anglického krále, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar.

To, jak vypadá stoprocentní Hrabalova literatura, psaná často hned napoprvé a bez oprav (Obsluhoval jsem anglického krále – tři týdny na chatě v Kersku), se můžeme přesvědčit až díky vydání jeho devatenáctisvazkových Souborných spisů v roce 1991. V druhé polovině sedmdesátých let vzniká i autobiografická Příliš hlučná samota a Slavnosti sněženek, obě knihy cenzurními zásahy značně pozměněny. Na konci osmdesátých let vyšel Hrabalovi v samizdatových nakladatelstvích a ve Škvoreckého Sixty-Eight Publishers autobiografický román Proluky, což mělo za následek vlnu výslechů a nočních návštěv agentů Státní bezpečnosti. Stárnoucí spisovatel tuto dobu, spojenou se smrtí manželky Elišky, nesl těžce, nakonec se od samizdatových vydání distancoval.

V knize Kdo jsem z roku 1986 napsal: „Nikdy mi ani ve snu nenapadlo, že bych si přál anebo chtěl změnit politické události, ve kterých jsem žil. Odtud se považuju vždycky za svědka, nikoli za špatné svědomí doby, na to jsem nikdy neměl, protože už od dětství jsem byl naplněn obdivem ke skutečnosti, kterou jsem nevytvořil, která byla dřív, než jsem byl já, ten, který si nepřál nic víc, než ji zrcadlit, tolik krásy měly pro mne i ty nejhroznější události“.

V lednu 1989 rozehnala policie demonstraci u příležitosti dvacátého výročí upálení Jana Palacha. Hrabal na tuto událost reagoval jeho nejznámějším esejem Kouzelná flétna, který se v zahraničí stal symbolem sametové revoluce. I přesto pro něj po revoluci nastaly těžké roky, když musel čelit různým pomluvám souvisejícím s jeho postoji za bývalého režimu. Situace se postupně uklidnila, v roce 1993 spisovatel získal cenu Jaroslava Seiferta. Bohumil Hrabal se ale přestal aktivně účastnit kulturního života a uchýlil se na chatu do Kersku. Bohumil Hrabal zemřel 3. února 1997 po pádu z okna nemocnice Na Bulovce, údajně když se příliš vykláněl při krmení holubů.

Brněnskou verzi výstavy Ostře sledovaný Hrabal připravila Hana Hamplová, která spisovatele osobně znala a je autorkou mnoha vystavených fotografií. Mezi další autory patří Taras Kuščynskyj, Václav Chochola či Michal Tůma. Nepříliš pečlivě připravené popisky společně s neodborně působící instalací ale kazí výsledný dojem. Chybí také průvodní texty o Hrabalově životě, které by návštěvníkovi pomohly překonat rovinu známých, lidově laskavých představ o spisovateli. Několik použitých Hrabalových citátů na výstavních panelech k tomu rozhodně nestačí.

Autorka je kunsthistorička

 

Čtěte více: Hrabalovy fotografie vyzdobí sály Staré radnice