Za sedm let od svého zrození toho průměrný člověk příliš nestihne. Naučí se chodit, jakž takž mluvit, může se pyšnit absolvováním mateřské školy a začíná navštěvovat školu základní. Kulturní akce žijí v jiném rytmu. Již po třech čtyřech letech se u většiny z nich pozná, nakolik jsou životaschopné a smysluplné, nebo naopak zbytečné a neudržitelné.Jedním z nejmladších a přitom úspěšných festivalů je i JazzFestBrno, jehož sedmý ročník zítra začíná. Jeho organizátoři z občanského sdružení JazzFestBrno (jmenovitě Vilém Spilka, Vlastimil Trllo a jejich tým) do Brna vozí kvalitu, za kterou se pak sjíždějí hudební fajnšmekři ze Slovenska, Polska, Maďarska i Rakouska – pro jih Moravy reklama skutečně důkladná. Přesto se festival potýká s nedostatkem peněz poté, co na začátku roku 2007 (tedy tři měsíce před začátkem festivalu) zrušil spolupráci dosavadní generální partner, energetický kolos RWE. Ten dal přednost podpoře zavedenějších značek – českého lyžování, Českého olympijského týmu, z kultury Pražského jara nebo české kinematografie.

Od té doby pořadatelé bojují. JazzFestBrno 2007 skončil na pokraji ztráty a Damoklův meč nerentabilnosti visí i nad zítra začínajícím ročníkem. Přesto se pořadatelům nechce rušit značku, jejíž vybudování je stálo spoustu práce, času i peněz. A která má slušné renomé.

První ročník festivalu se konal v roce 2002. Třídenní přehlídky se v klubech Edison Garden a Livingstone a ve foyer IBC zúčastnil mimo jiné slovenský zpěvák Peter Lipa doprovázený saxofonistou Radkem Tariškou a Gabrielem Jonášem, americká vokalistka a pianistka Diane Schuur nebo Luboš Andršt a Ramblin’ Rex.

Zlatá éra JazzFestu začala hned druhým ročníkem a trvala čtyři roky. Během nich festival utěšeně rostl co do počtu dní, koncertů i věhlasu účinkujících. Každý ročník měl hned několik es, velmi kvalitních a zároveň v tuzemsku dosud málo nebo vůbec zvaných, a proto neznámých.

Je to tedy i pionýrství pořadatelů, které je nutno přičíst celé akci k dobru. Díky němu Brňané objevili například polskou zpěvačku Annu Marii Jopek, Arthur Blythe Quartet, Jacky Terrasson Trio, Kurta Rosenwinkela, Davea Douglase, Alana Broadbenta, Anne Ducros a další. Nad těmito umělci ale mezi návštěvníky JazzFestu jako obrovský osvětlený billboard září jméno jednoho z největších současných jazzových kytaristů Johna Scofielda, baskytaristy Victora Baileyho, vokálního sextetu Take 6 nebo devítinásobného držitele Grammy Eddieho Palmieriho. Na šest uplynulých ročníků slušná bilance.

Dalším důkazem symbiózy festivalu s Brnem je jeho rozprostření po téměř celém městě. Z Edison Garden a klubu Livingstone se rozšířil do klubů Fléda, Semilasso, do Janáčkova a Městského divadla, navštívil Dům pánů z Lipé a v posledních letech se dere i na ulice a náměstí centra města. Letos se festivalové prostory rozšiřují do Staré Pekárny, ke Kouřícímu králíkovi a dokonce do Divadla Husa na provázku. Programově je sedmý ročník ve znamení látání děravého rozpočtu při úpěnlivé snaze o nezpronevěření se základní ideji festivalu – vybírat kvalitní interprety tuzemské i zahraniční jazzové scény.

Přesto festival bude tentokrát delší, desetidenní. Je to tím, že do hlavního proudu JazzFestu zakomponovali jeho organizátoři koncerty, které byly v minulých ročnících označovány jako předprogram. V několika případech došlo také ke spojení několika pořadatelských subjektů pod společnou hlavičku JazzFestu. Už úvodní koncert „ruského saxofonového cara“ Igora Butmana je uváděn jako součást dvou projektů – kromě JazzFestu také jako akce projektu Ruská kultura v České republice.

Přestože letošní ročník představuje špičku středoevropské jazzové produkce, na jeho programu tentokrát chybějí hosté ze zámoří. S jedinou výjimkou, ve Spojených státech naturalizovanou Brazilkou Eliane Elias (nepočítám-li osamělého amerického saxofonistu Riche Perryho, který zahraje s československým Open Sextetem). Téměř domáckou a rodinnou atmosféru letošního ročníku podtrhuje opakované vystupování některých hostů, zejména členů Vertigo Quintetu. Saxofonista Marcel Bárta bude účinkovat dokonce na třech koncertech, pokaždé v jiném seskupení.

Pořadatelé jsou v tom nicméně celkem nevinně. Sehnat za jeden rok generálního partnera nemainstreamového úzce vyprofilovaného festivalu není lehké a je třeba veřejně pochválit, že poté, co vloni skončili v červených číslech, JazzFestBrno neodtroubili. Ten políček zaslouží někdo jiný. Vzpomínám si, jak se brněnský primátor vloni před koncertem Dana Bárty a Eddieho Palmieriho v Janáčkově divadle označil za nadšeného příznivce jazzu.

Kde je tedy projev takové přízně v momentě, kdy se festival, který svými kvalitami dělá městu dobrou reklamu (na rozdíl třeba od královéhradeckého festivalu Jazz Goes to Town má Brno dokonce v názvu), ocitá v přechodné nouzi? Jistě, město Brno navýšilo festivalu podporu – ze sedmdesáti tisíc zarovnalo svůj příspěvek na sto. Ale co je to v porovnání s dvou až třímilionovým rozpočtem festivalu? A co je to ve srovnání s dotacemi ostatních kulturních akcí?

Jen namátkou: Mezinárodní folklorní festival dostal čtyři sta tisíc, Ignis Brunensis pět set tisíc a Velikonoční festival duchovní hudby sedm set tisíc. A ještě jedno srovnání: Hradec Králové dotuje „svůj“ Jazz Goes to Town milionem a Přerov dává Československému jazzovému festivalu až milion dvě stě tisíc korun. Jazzová hudba není a až na několik výjimek nikdy nebyla záležitostí pro masy, patří nicméně k dobrému intelektuálnímu tónu se k její bohaté tradici hlásit.

Kromě brněnského primátora to dělá i český prezident Václav Klaus, bývalá hlava Bílého domu Bill Clinton se jí věnuje dokonce aktivně. Jazz zkrátka do dobré společnosti stále patří. Z toho důvodu by se mu mělo pomáhat, a nejen proto, aby poškádlil politikovo ucho při vybraném a opulentním rautovém hodování.´JazzFest je akce, kterou Brnu už teď mnozí závidějí. A právem. Tak ať vydrží.

Karel Hašek