Když jsem byl roku 1995 na konferenci, kterou pořádalo ministerstvo národní obrany za spoluúčasti kdekoho, myslím, že pod záštitou předsedy poslanecké sněmovny, byla tato konference nepochybně pořádána k padesátému výročí. Problém nastal při pojmenování onoho oslavovaného děje. Už zahajující řečníci dali jasný ráz celému průběhu třídenního jednání.Od konference jsem přinejmenším očekával, že mi naznačí, jak to bylo ve skutečnosti. Proč mi učitelé i profesoři celý můj pobyt na školách základních, středních a vysokých lhali a vymysleli si jakousi abstraktní konstrukci osvobození, když na našem území prostě jen skončila válka, nic víc.

A možná mi také objasní, kým jsme to vlastně nebyli osvobozeni, protože to je otázka prvotní důležitosti. Možná vlastně ještě důležitější než ta, zda se o naše osvobození vůbec někdo snažil. Musím přiznat, že jsem se odpovědi nedočkal. Představte si, že tam za tři dny promluvilo přes třicet hlavních referentů a všichni si jako členové podzemní organizace dávali neuvěřitelný pozor na svoje výroky. Mluvili i pamětníci, u nichž si pamatuji, že slovo „osvobození“, ba „osvobození Rudou armádou“ uměli skloňovat ve všech pádech byť jednotného čísla, neboť osvobozeni jsme byli jen z jednoho hlavního směru – a dokonce ani ti lidé, kteří načnou větu, vzpomenou si na kolegu Alzheimera a dokončí větu jinou, ono kouzelné slůvko nepoužili. Kapitulace nepřítele, konec války, nebo tak něco, to ano, ale osvobození nikoliv.

Začal jsem tak zeširoka proto, že fakt osvobození Rudou armádou nebyl prostě po roce 1989 populární. A nenašel se žádný kouzelník, který by věděl, jak to zaonačit, aby ona armáda přišla i nepřišla, Němce porazila i neporazila a Československo osvobodila i neosvobodila. Přitom ani historky o podivném a leckdy nevybíravém chování sovětských vojínů k civilnímu obyvatelstvu se nedaly vyprávět bez jejich příchodu.

Ani dnes není sovětská armáda oblíbenější, ale jako historik musím být v přístupu k faktům nekompromisní. Brno bylo na konci dubna 1945 osvobozeno, a to Rudou armádou a rumunskými oddíly. Na tom nemíním nic měnit, neboť historici jsou tady od toho, aby popisovali historické skutečnosti, nikoliv, aby jim dávali politický obsah podle toho, jak se to které vlně politiků líbí. Politikové totiž přicházejí a odcházejí, a aby to nebylo úplně do zapomnění, od toho jsou tu právě historici.

Už od prvních dnů roku 1945 bylo obyvatelům protektorátu jasné, že nastává poslední rok okupace. Když dobývala na jihu vojska 2. ukrajinského frontu Budapešť, nebylo ještě zřejmé, zda budou pokračovat na Bratislavu a Brno. Ale když se na Hronu zastavil útok sovětské armády směřující Slovenskem, bylo jasné, že hlavní úder povede do jihu.

Nevypadalo to však o moc slibněji, na obranu pevnosti Böhmen a Mähren byly vyčleněny značné síly a jih Moravy hájila 1. tanková armáda generála Nehringa, která disponovala čtyři sta tisíci muži a sto dvaceti tanky. Nehring svoje síly vysunul jižně od Brna, neboť nepředpokládal, že by se mohl bránit v opevnění jako Raduit de Souches proti Švédům. Mezi německými obyvateli Brna vypukla panika, kterou 11. dubna přijel tišit K. H. Frank, ale bez valného úspěchu. Proto starosta Judex evakuoval směrem k Jihlavě a Znojmu ty, kteří se nejvíce obávali příchodu Rusů. Z německých obyvatel Brna zůstala jen slabá polovina.

Od počátku dubna se k moravské hranici probíjeli kozáci. V maďarské pustě se osvědčili, ale ve zvlněné krajině jihu Československa již méně. Přes značné ztráty byli však dále hnáni proti nepříteli, takže u Lanžhota předvedli snad naposled v Evropě útok s tasenými šavlemi. Němci při likvidaci kozáckého průlomu u Šitbořic zdecimovali 10. jezdeckou divizi, jejíž velitel se v Těšanech zastřelil.

Sovětské jednotky přesto do poloviny dubna postoupily daleko na severozápad a naznačovaly obklíčení Brna od západu. To nutilo Němce ke stále úpornější obraně, neboť jestli něco nechtěli, tak být odříznuti od možnosti ústupu směrem k Američanům.

Nástup ruských jednotek nezastavilo ani civilní obyvatelstvo německých Vojkovic, které jim namluvilo, že Němci jsou až v Holasicích a pak je jejich Volksturm střílel ze zálohy. Tato „germánská lest“ stála řadu životů. Ale Rusů bylo „mnógo“. V těchto místech se ukázalo, jak nedostatečné jsou informace sovětských velitelů o místech, kam postupují. Chybějící přesné mapy se vymstily při útoku směrem na Ořechov, který v ruských plánech prostě nebyl. Byl-li v nich syrovický lihovar, není mi známo.

Už v této fázi bojů se k Brnu vydala průzkumná jednotka 41. gardové tankové brigády, pět z jejích tanků Sherman dorazilo až k brněnskému krematoriu, ale tady byly až na jeden zničeny. Poslední proklouzl Vídeňskou ulicí a prorazil až k Horním Heršpicím, kde byl na železničním přejezdu zničen. Zprávy o příjezdu sovětských tanků vyvolaly v brněnských obyvatelích představu, že osvobození je na dosah ruky. Psal se ale teprve 18. duben a zbýval tedy ještě více než celý horký týden.

Okolí Ořechova skýtalo po boji příšerný pohled. Jediný dům nezůstal nepoškozen, v okolním terénu dohořívaly trosky pětatřiceti zničených ruských tanků. Obce, o něž se sváděly tak kruté boje, byly ruským velením dány v plen vítězným jednotkám.

Toto opatření nebylo v moderní válce zrovna obvyklé a ruští velitelé je uplatňovali jako svého druhu kompenzaci za zvýšené bojové úsilí a ztráty svých jednotek. Na našem území však bylo vydáno ojediněle, i když to neznamená, že by druhosledové jednotky nekradly, nerabovaly a neznásilňovaly. Naopak. Příslušníci gardových oddílů, kteří šli v první linii, často obyvatele upozorňovali, aby si na jejich soudruhy dali pozor.

Dne 23. dubna na proslavenou pozorovatelnu u Křepic přibyl osobně sám velitel 2. ukrajinského frontu, maršál Malinovskij. Kvůli utajení bylo tehdy vystěhováno hned několik vesnic a velitel vydal osobně rozkaz ke generálnímu útoku. Musel, neboť soudruh Stalin trval na tom, aby do 26. dubna bylo Brno osvobozeno. Za tímto účelem dokonce sám osobně telefonoval! Monumentální památník budovaný od roku 1975 nesměle kopíruje osudy Stalinova pomníku na Letné. Chybí jen poslední fáze. Obchvat ze západu byl klamný, většina útočných sil Rudé armády směřovala východně od Brna. Ani tady to však neměly jednoduché, jak dokládá tragédie generálmajora Kozyra, Hrdiny Sovětského svazu. Ten při inspekci jednotek přejel v osobním voze linii fronty a byl zabit spolu se zdravotnicí, která jej doprovázela.

V prostoru vlárské trati, Bílé hory a Malé Klajdovky se zakopali s několika děly námořníci z Kielu. Jejich děla byla umístěna na zabetonovaných pylonech, což umožňovalo odměr celých 360° podobně jako u děl námořních. Když před polednem na jejich postavení zaútočily tanky 5. gardového tankového sboru, doprovázeli je do boje shodou okolností příslušníci černomořské námořní pěchoty. Tak proti sobě bojovali uprostřed Evropy ve zcela suchozemských podmínkách námořníci!

Známý most přes Svitavu v Křenové ulici zachránil alkohol, který posloužil jako úplatek pro střežící vojáky wehrmachtu. V těchto místech ukázali odborníci NKVD dobrou orientaci, když přepadová jednotka pod jejich vedením obsadila nejen objekty Zbrojovky, ale zajistila dokonce i hlavní konstruktéry a další odborníky. Vůbec nejhorší byl 25. duben, neboť v celém městě se střílelo, nebo tam alespoň dopadaly bomby a granáty. Nouze nebyla ani o fanatiky z řad německých obyvatel a Hitlerjugend.
Poslední den brněnské operace se v jižní části města drželi Němci již jen v Kamenném mlýně, ale i Pisárky, Nový Lískovec a Jundrov byly sovětskými bitevními letouny silně bombardovány. Zato vstoupily ruské jednotky až do středu města, kde se bojovalo velmi tvrdě na Zelném rynku, u Staré i Nové radnice a též na náměstí Svobody, kde vyhořel bývalý obchodní dům Jepa. Silně poškozena byla i Česká ulice a na Moravském náměstí se bojovalo o ruiny Německého domu, kde se drželi fanatici z řad brněnské německé mládeže.

Budova kina Scala a okolní domy též vyhořely. V sedm hodin večer oznámil moskevský rozhlas slovy oficiálního rozkazu: „Hovoří Moskva! Vojska 2. ukrajinského frontu pokračujíce v útoku, zmocnila se dnes, 26. dubna 1945, důmyslným obchvatným manévrem a čelným útokem velkého průmyslového střediska Československé republiky, města Brna, důležité dopravní křižovatky a silného opěrného bodu německé obrany.“

Dlouho se ještě bojovalo v severní části města. Kozáci 30. jezdecké divize se dostali do silné palby pod kamenolomem na cestě do Bystrce. Sever Králova Pole, Medlánky, Soběšice a Mokrá Hora byly až do května v rukou nepřítele.

Nejpozději (až 5. května) byly osvobozeny Řečkovice!

Osvobození Brna zaplatilo svými životy dvanáct set civilních obyvatel. Z 26 000 budov, kterými se zemské město mohlo do války chlubit, jich nyní bylo v troskách 1278, tedy skoro každá dvacátá.

Další 4000 jich bylo těžce poškozeno, a to nepočítáme poškození lehčí, která jste mohli ještě nedávno (ba dokonce nyní) spatřit. Sovětské prameny mluví o ztrátách 17 000 vojáků v celé operaci a 4246 v samotném městě, k nimž je třeba připočítat i jedenasedmdesát mrtvých Rumunů.

Na německé straně se ztráty odhadují na sedm tisíc mužů, z toho v boji o města padly asi tři tisíce. Po ostravské operaci byla bratislavsko-brněnská další významnou vojenskou operací k osvobození ČSR. Praha, to již byla jiná kapitola. Povstání, vlasovci a pak možná „ukončení války na našem území“.

Libor Vykoupil