Plavovláska po čtyřiceti letech

Jen na první pohled. Na ten druhý divákům okamžitě dojde, že v tomhle sále něco nehraje. Nalevo jeviště, napravo jeviště, židle staré čtyřicet let, stoly jakbysmet. Snad jen zakouřené žluté silonové záclony nikde nevisí a puch zaplivané hospody nebo kulturáku se taky nekoná.

Jaká byla léta šedesátá

Příběh Formanova filmu Lásky jedné plavovlásky je známý. Film má nominaci na Oscara i Zlatého lva, natočený je úsečnou kamerou, která přeskakuje zdánlivě bez ladu a skladu po motivech, jež zabírá. Hraný i nehraný film, jehož nejrealističtější realita je seskládaná ze stovek „velkých“ lidských životů.

Běží ve slavných šedesátých letech, pro nás profláknutých bezpočtem vyprávění o znovunabývání sebeúcty, vyšperkovaných těmi nejlepšími romány a filmy a opěvovaných songy z tehdejší i dnešní doby. Přesně z těch šedesátých, kdy se lidi divně oblékali a podle pamětníků čekali, že jim dá život něco víc, něco zvláštního. A taky z těch šedesátých, které skončily nakonec debaklem normální (čti nestrojené, běžné, reálné, živé) lidskosti a vítězstvím normalizované nelidskosti. Zničením iluzí.

Nový rozměr Formana

Forman svůj film natočil v roce 1965 a natočil ho vizionářsky předvídavě. A ač ten příběh končí v roce 1965, už o tři roky později mohl být vnímán jako dokonalá metafora doby. O třiačtyřicet let později se v Huse na provázku rozehrává stejná story. S vědomím historických souvislostí je Formanův banální příběh chytře prokládán esejistickými úvahami Pavla Švandy, doplněn o živý televizní rozhovor spisovatelů Goldstuckera s Wintrem. A ještě chytřeji ukončen telefonátem Alexandra Dubčeka s Leonidem Iljičem Brežněvem v roce osmašedesát o plnění politických dohod z Bratislavy a Čierné nad Tisou.

Režisér Morávek jednoduše dodal Láskám nový rozměr, protože je mnohem víc než Forman začlenil do sociálního a politického kontextu a doslova nalinkoval divákovi vnímání příběhu Anduly a Mildy jako paralelu iluzí a deziluzí doby.

Banalitu příběhu jedince přeložil do celospolečenského kontextu. Jen těžko se dá říct, jak moc je to dobře. Kdo si ve filmu chtěl něco dobového najít, našel si, kdo ne, nehledal a opájel se formální zvláštností filmu a skrytou něhou. Na divadle ale už není na výběr.

Tmavovlasá plavovláska
Provázkovské Lásky dělají herci stejně tak, jako ty Formanovy dělaly neherecké výkony. Není to na škodu, spíš naopak. Neopakovatelná atmosféra filmu je nahrazena scénou s protilehlými jevišti, kde si herci předávají svoje party v neukončeném dialogu. Prostor je to natolik rozsáhlý, i když chudě vypadající, že vydrží dvouhodinové představení bez markantní změny scény.

Ze spousty malých roliček záložáků, číšníků a dělnic vzniká jeden živý orchestr přímo na pódiu, který navzdory filmovým dechovkovým cajdákům a odrhovačkám hraje skutečné pecky let šedesátých. A hraje je dobře.

Vyniká Anička Duchaňová (z recenzovaného představení ve středu 16. ledna, jinak v alternaci s Anežkou Kubátovou) jako tmavovlasá plavovláska. Loutkoherečka, která svoji výbušnost a charizma perfektně prodává na vystoupeních Jablkoně, hraje Andulku tak, jak ji ve slavných šedesátých zahrála Hana Brejchová. Tak naivně a dětsky. Normálně. A navíc předvede při děkovačce parádní výstup se saxofonem.

Duchaňové nahrává Robert Mikluš. Ten proutníka hudebníka Mildu podává komicky a dobře, i když ne výjimečně. Nicméně podkresluje styl, jakým je celé divadlo vedeno. Spíš vtipně než hořce.

Vážný život jako fraška

Člověk se směje v Huse na provázku víc než při filmu. Směje se vyvalenému kukuči Aleny Ambrové, směje se i esembákovi Jiřímu Knihovi nebo dokonale sehraným Mildovým rodičům. Směje se často. A občas se jen usmívá.
Perfektní realističnost Formanova filmu, díky níž se povedlo předvést ten vážný lidský život jako frašku, se na prknech Provázku přes všechny Morávkovy inovace ukazuje vlastně taky tak.
Jen opravdovost je efektivně nahrazena komikou ve třenici s dobovými reáliemi. A výsledný pocit? Jako když se špatně podřežete žiletkou. Cítíte všechno hrozně intenzivně a na konci vám nezbývá, než se tomu smát.

Autor je publicista