Zkušenosti jsou nesdělitelné. Tvrdí to ostřílení kriminalisté, kteří zaškolují nováčky a snaží se jim předat poznatky ze své bohaté praxe. Jestli zasazené semínko moudrosti padlo na úrodnou půdu, dokazovali včera mladí detektivové na Střední policejní škole v Brně. Museli se totiž vypořádat s fingovaným místem činu.

„Na metodu modelových situací jsme přistoupili v polovině devadesátých let minulého století. Ve škole máme cvičnou restauraci, obývací pokoj a kuchyň. Držíme se hesla Jana Ámose Komenského, který vyzdvihoval školu hrou,“ říká zástupce ředitele policejní školy Adolf Pospíšil.

Úkol, který má před sebou čtrnáct dvojic z jednotlivých policejních okresů jihomoravského policejního ředitelství, je podle něj jednoduchý. „Detektivové si musí poradit s poměrně běžným případem, s kterým se budou v praxi setkávat prakticky denně. O věrohodnosti svědčí i přichystané stopy od skutečných kriminalistů,“ přibližuje Pospíšil program na následujících několik hodin.

Místo činu: Restaurace U Obušku
Je úterý, krátce po desáté dopoledne. Ve fiktivní restauraci U Obušku to vypadá jako po boji. Není divu. Před pár minutami tam hosté napadli hostinského a sebrali mu přes čtyři sta tisíc korun. Na zemi je krev, majitel lokálu se drží za hlavu a čeká na policii. Kriminalisté přicházejí a chystají se zajistit na místě činu co nejvíce důkazů.

„Obsluhoval jsem až do zavíračky. V hospodě zůstal sedět jeden chlápek s nějakou ženskou, tak jsem si k nim přisedl a popíjel s nimi. Pak se mi udělalo zle a znenadání jsem usnul,“ vypráví přepadený hostinský příběh přesně podle scénáře. Když se prý probudil, viděl, že mu po lokále chodí ti dva hosté a hledají peníze. Našli je v kanceláři a jakmile uviděli, že se vzbudil, uhodili ho prázdnou lahví do hlavy. „Pak už si nic nepamatuji. Peníze i zloději jsou fuč a hlava mi pořád ještě třeští,“ lamentuje figurant v roli majitele restaurace.

Kriminalisté se oblékají do neprodyšného oděvu. „Je to jakýsi psychologický efekt. Když se na místě činu pohybují technici v bílém oděvu, nikdo se neodváží za nimi jít,“ říká vedoucí odboru kriminalistické techniky a expertiz Martin Nežádal.

Stejně jako kriminalisté z Miami nebo Las Vegas začínají jihomoravští detektivové hledat první stopy potmě. Rozsvítí baterku a „šikmým“ světlem pátrají po stopách bot. Dvojice mužů leze po zemi a zkoumá každý milimetr. Když jim světelný paprsek odhalí stopu, vezmou lepící fólii a přilepí ji k podlaze. Jakmile mají hotovou trasologii, může hospodský rozsvítit světlo. Je čas na sběr dalších důkazů. Zasychající krev na linoleu je hned udeří do oka. Z tratoliště odebírají několik kapek do malé zkumavky. Jiné důkazy dávají do bezpečnostních sáčků. Jsou opatřené unikátním číslem a jakmile se zalepí, nejdou rozlepit aniž by se poškodily.

Chyby vychytají kriminalisté v praxi
Mravenčí práce expertů vypadá jako v televizi. V porovnání se seriály a filmy je ale skutečnost poněkud jiná. „Ve filmech honí vyšetřovatel pachatele a sám si i zajišťuje stopy, které vyhodnocuje. V praxi jsou vyšetřovatelé a technici dvě oddělené skupiny, které se na místě činu pohybují,“ vysvětluje Nežádal.

Každý policista musí kriminalistiku absolvovat jako povinný předmět. „Studují sto třicet hodin ročně. V terénu pak umí zajistit místo činu, dokáží udělat fotodokumentaci a vyhledat první stopy,“ tvrdí učitel kriminalistiky na policejní škole Jan Giebel. Práci nováčků bedlivě sleduje a pečlivě si zapisuje chyby. „Někteří na místě činu nenašli špeky, které jsme jim přichystali. Například kapka krve na černé noze židle. Je špatně vidět, takže si jí asi nevšimli,“ pokrčí rameny zkušenější kriminalista. Ve skrytu duše ale věří, že jim za pár měsíců neunikne ani smítko prachu.