Jan Tvrdoň nikdy nezažil to, čemu jiní říkají šťastná rodina. V dětství čelil tvrdé výchově, v dospívání řešil jako každý mladík partnerské vztahy, a když konečně dospěl, toužil po dítěti. Částečně ho získal v podobě chlapečka Dominika. Dítěte družky. Miloval ho a byl s ním víc než vlastní matka. Pak se stalo něco, co nedokáže dodnes vysvětlit. Ve zkratu dítě zabil. Včera ho za to odsoudil brněnský krajský soud. Na dvanáct let za mříže.
„Byl to nejlepší táta, jakého si mohl Dominik přát,“ hájila druha pětadvacetiletá Lenka Boháčková z Bítovčic na Jihlavsku, malé obce na pomezí Jihomoravského kraje a Vysočiny. Názor na Tvrdoně nezměnila ani ve chvíli, kdy se policii přiznal, že nechtěně dítě zabil. „Miloval ho jako vlastního syna,“ vzpomínala Boháčková na chvíle plné štěstí a radosti. Tedy na časy, kdy patnáctiměsíční Dominik ještě žil a měl se čile k světu.
Život v chatě
Tvrdoň s družkou a nevlastním synem žili v pronajaté dřevěné chatě na okraji Bítovčic. Muž neměl práci, a tak zůstal doma. Přebral na sebe roli matky, což podle psychologů nebylo nejšťastnější řešní. „Frustrovalo ho to. Trpěl příkořím, že se o dítě stará. To bylo i startovacím impulzem ve chvíli, kdy na chlapečka zaútočil. Tvrdoň je totiž jednoduchý člověk, který málo chodí mezi lidi a není trénovaný na různé životní zkoušky,“ vykreslila duši pachatele psycholožka Marta Skulová.
Desátého března po osmé ráno začal Dominik ustavičně plakat. Byl k nezastavení a nic nepomáhalo. Tvrdoň si vzpomněl, že Boháčková na dítě položí peřinku, a chlapec se tak uklidní. Udělal to stejně. S jedním rozdílem. Peřinkou tlačil na hlavu batolete. „V tak útlém věku mají děti v těle mnohem menší množství kyslíku. Dušení je proto kratší. Do bezvědomí se chlapec dostal asi za pětadvacet až padesát vteřin. Zhruba po minutě ho musel útočník udusit,“ přiblížil okolnosti úmrtí soudní lékař Karel Schmeler.
Malý Dominik se nemohl nijak bránit. Tento fakt zdůraznila i státní zástupkyně Vladimíra Novotná. „Dítě bylo ve fusaku a navíc ovázané do dvou dek. Nemohlo tedy ani kopat nožičkama,“ řekla žalobkyně. Tvrdoň podle ní vraždu rozhodně neplánoval. „Nechtěl zabíjet, ale určitě věděl, co dělá. Pod peřinkou držel dítě nejméně minutu. Pak povolil stisk,“ konstatovala Novotná.
Dítě bylo v tu chvíli na hranici mezi životem a smrtí. Neplakalo, a tak si šel Tvrdoň lehnout. „Vstali jsme kolem tři čtvrtě na deset. V tu dobu jsme si všimli, že je Dominik zmodralý. Zavolali jsme okamžitě sanitku. Ta přijela za sedmnáct minut. Mezitím jsem se ho snažila oživovat, v tom pak pokračovali i lékaři. Nakonec ho ale museli odvézt na ARO do jihlavské nemocnice,“ vzpomínala Boháčková na osudný den.
Zbídačené dítě
Lékaři batole oživovali několik desítek minut. Marně. Znalci dokonce tvrdí, že do nemocnice jej záchranáři přivezli mrtvé. „Při pitvě jsme si navíc všimli, že chlapec byl v dost žalostném stavu. Byl zanedbaný, páchl rozkládající se močí a zřejmě jej opatrovníci špatně živili,“ řekla soudní lékařka Jana Mudrová, která spolupracovala na pitevním protokolu.
O Dominikově žalostném stavu tehdy věděli i úředníci. Kvůli podezření z týrání ho sociální pracovníci matce odebrali a převezli do Dětského centra v Jihlavě. Později soud rozhodl, že Dominik se matce vrátí zpátky do péče. Z návratu nevlastního syna domů měl Tvrdoň větší radost než Dominikova biologická matka. Tehdy ještě nevěděl, co se stane. „Dal bych všechno na světě, kdybych to mohl vrátit. Je mi to strašně líto,“ rozplakal se Tvrdoň při závěrečné řeči do hrobového ticha soudní síně. Dvanáctiletý trest přijal se sklopenou hlavou. Ví, že za chyby se platí.
čtěte více: Dvouletý chlapeček plakal. Nevlastní otec ho udusil